Dcera Neptunova 2 : Bez domova

9

Na snídani jsem celý náš plán vyklopila dřív, než mě kdokoliv stihl zastavit.

Když jsem skončila, Percy se tvářil popleteně, Annabeth uznale, Will smutně a Nico zamračeně jako vždy.
Emma a Dean seděli u svých sourozenců a také jim oznamovali, že odcházeli.
,,Takže ty s Emmou a Deanem jedete na návštěvu do tábora Jupiter a plánujete se vrátit na příští víkend, aby jsi to stihla ke mě na návštěvu?" ujasňoval si to Percy.
,,Jo."
,,A odjíždíte po snídani."
,,Jo."

Nico se trochu uchechtl nad jeho nechápavostí.
,,A my vás vyprovodíme." doplnil Will a šťouchl do Nika.
,,Pro mě za mě je klidně můžeme odvést na nádraží s mým řidičem." protočil oči a napil se horkého černého čaje v bílém hrníčku.
,,Myslíš Julese-Alberta?" zasmál se Will.
,,Toho zombie?" doplnil otázku Percy.
,,O co jde?" zmateně jsem se na všechny dívala.

,,Hádese před pár lety popadl rodičovský amok a někde zjistil, že rodiče smrtelníků své děti vozí a učí je jezdit v autě. A tak mi dal zombie jménem Jules-Albert. Byl to závodník, který pořád hledá možnost, jak usednout za volant. Dělá mi šoféra." vysvětlil s úsměvem syn boha podsvětí.
Dala jsem si ruku před pusu a pochichtávala se.
Řečtí bohové vážně byli jiní, než ti římští. Ti nám akorát dávali vědět, kdo byl čí potomek a zbytek byl na nás.

,,Přenesl bych vás do tábora Jupiter stíny, ale doktor by mi to nedovolil." palcem ukázal na smějícího se Willa vedle sebe.
,,A já bych ani nechtěla. Z toho, jak to popisoval Grover se mi ještě teď dělá zle." zavrtěla jsem hlavou.
,,Správně děláš sestřičko." pokýval hlavou Percy a omluvně se usmál na Nika.

,,Není to pro každého, no." pokrčil černovlásek rameny a s protočením očí si vzal do rukou toast od Willa.
,,Ale budeš se mi snažit dát vědět, dobře? Ať vím, že jsi v pohodě." zvážněl Percy.
Usmála jsem se a přikývla.
Pak jsem šla do srubu, abych si připravila věci do cestovního vaku.

Měla jsem asi hodinu na přípravu a pak jsem se vydala do hlavní budovy.
Převlékla jsem se do černých jeanů, červeného trička s odhalenými rameny a tmavě modré mikiny na zip.
S poloplným vakem, ve kterém jsem měla, kromě náhradního oblečení a hygienických potřeb, i pár drobností, jako stříbrný řetízek, gumičky nebo nouzovou lékárničku.
Do hlavní budovy jsem dorazila zároveň s bratrem, Annabeth, Willem a Nikem. S posledními dvěma zmíněnými jsme se potkali po cestě ze srubu.

Mezi čekáním na Emmu jsem si do zeleného cestovního vaku dala peněženku s doklady a penězmi od Cheiróna a s několika zlatými mincemi. K tomu jsem dostala i táborové nádobí s vysvětlením, že díky němu budeme mít vždy zdravé jídlo.
Neptala jsem se, jak sehnal mé doklady, nebo jak je vyrobil. Nechtěla jsem to vědět.
Každopádně fotka na občanském průkazu byla nová a měla jsem na ni dlouhé vlasy zapletené do copu a hozené na rameni.
Asi to fotili, když jsem byla v bezvědomí a oči mi nějak upravili.
Zato nad příjmením jsem se na moment nostalgicky pozastavila. Věděla jsem, že jsem už v táboře Jupiter byla vedena jako Remírez-Allerano, ale nikdy před tím jsem s Reyniným příjmením neviděla své jméno. Ani jsem ho nikdy pořádně nepoužívala.

Už jsem si jí jen měla podepsat. To bylo opravdu zvláštní pocit.

Pak přiběhla Emma, rychle si od Cheiróna vzala své zásoby peněz a jídla a my jsme vyrazili k Vrchu polokrevných.
Emma se také převlékla.
Měla na sobě upnuté červené jeany a černou mikinu s růží na zádech.
Zajímalo mě, jaké věci si dala do batohu ona. Měla ho totiž o něco menší než já vak, nebo než Dean cestovní batoh. A ani nevypadal, že by byl těžký.

Spíš skoro prázdný.
Rozhodla jsem se jí na to zeptat, až ve vlaku do Youngstownu. Tam jsme měli přesednout na autobus.
V plánu bylo, že budeme střídat dopravu v každém státě, přes který pojedeme.