Dcera Neptunova 2 : Bez domova

11

Slyšela jsem líbeznou melodii. Tak krásnou a jemnou, přímo mě hladila po duši.

Nosím srdce na mém rukávu
Ty děláš pro mě to samé
Když podzim přijde
Ale když zdi padají
A svět se pořád točí
Máme lásku, máme lásku.

Pak zpěv ustal a já byla smutná. Kdo má tak krásný hlas?
Kdo mi dává odpočinek?

Probudila jsem se na lavičce. Letěla jsem s hlavou na Emmyně klíně.
,,Co se děje?" pokusila jsem se zvednout, ale hned mě zabolela hlava a spadla mi zpět na Emmy nohy.
Zaskučela jsem bolestí a chytila se za čelo.

,,Klídek, hodně jsi se vyčerpala. Byla jsi mimo asi dvě hodiny." ozval se vedle klučičí hlas a v mém zorovém poli se objevil hnědovlásek s ostře řezanými rysy.
Dean se tvářil zvláštně. Jeho tvář se usmívala, ale jeho oči byli plné ponížení.
,,Nektar." vydechla jsem a znovu si stiskla spánky.

,,Jo, jasně. Promiň." rychle se sehnul k batohu a vyndal polní lahev.
Dvakrát jsem si lokla, než mi hlava přestala třeštit.
Když jsem se zvedla do sedu, rozhlédla jsem se okolo.

Byli jsme na autobusovém nádraží skoro sami. Až na pár starších lidí několik metrů od nás na lavičkách, kteří si nejspíš povídali.
Svítilo slunce, ale i tak bylo chladno.
Až pak jsem se podívala na Emmu. Ta se své ponížení ani nesnažila skrývat tak jako Dean.

Dívala se na své tenisky, kterými do země vyrývala díru a ruce měla spojené. Nervózně sis nimi hrála.
Promnula jsem si oči.
,,Za jak dlouho jede autobus?" zeptala jsem se. Nevěděla jsem, jak na Emmy náladu a její chování reagovat.
Nejspíš jsem neměla dělat, jako by se nic nedělo, ale co jiného mi zbývalo, když se na mě ani nepodívala?

,,Asi za půl hodiny. Ten před dvěma a půl hodinou jsme nestihli." uvedl mě do děje Dean a posadil se vedle mě.
,,Fajn. Půjdu zavolat Percymu, ať nevyvádí." zvedla jsem se a i se svým vakem odešla do parku kousek od stanice.

Tam jsem si sedla k malému vodopádu udělaného nějakými dětmi.
Z vaku jsem vytáhla jednu zlatou drachnu a chvíli ji zkoumala. Při tom jsem slyšela šumění vody a jakoby cinkání zvonků, nejspíše to šlo od města.
Na jedné straně drachny byl Empire State Billding a na druhé bohyně Athéna.

Doufala jsem, aby Percy nebyl ve škole.
Vyslovila jsem formuly, kterou mě naučil Cheirón, a hodila zlatou minci o velikosti sušenky do vody.

Nad vodou se v kapkách vody vytvořil obraz Percyho, sedícího na pohovce.
,,Alexis!" vykřikl a poposedl si.
,,Ahoj brácho." usmála jsem se.

Stále jsem byla vyčerpaná, ale pohled na Percyho v roztrhaném tričku a krátkých kalhotech, jak jedl modré sušenky mě rozveselil.

,,Tak jak jste na tom?" objevila se vedle něj Annabeth. Oblečená, na rozdíl od Percyho, v rozumnější mikině a dlouhých teplácích.
,,Jsme v Denveru. Měli jsme malý incident s empusami, ale jsme v pohodě." nechtěla jsem moc zabíhat do detailů.
,,Empúsy." odfrkla si Annabeth nazlobeně.
Přitakala jsem.

,,Denver?" vzpamatovala se a zmateně se ne mě zadívala.
,,Jo. Proč?" trochu jsem naklonila hlavu nechápavě.
,,Tak to si dejte pozor na Afroditu! Ta to tam zbožňuje." odfrkla si uraženě a pohodila vlasy.
,,Ostatně, myslela jsem, že ti to Reyna vyprávěla."

Před očima se mi vybavila vzpomínka na Reynu, na pokraji emočního zhroucení, jak mi vyprávěla, že podle Venuše nikdy nenajde lásku mezi polobohy.

Naštvaně jsem zatnula pěsti. Nebyla jsem si jistá, jestli to byl vztek na Venuši nebo Reynu samotnou, ale to v tu chvíli bylo jedno.
,,Teď čekáme na autobus do Salt Lake City, přes Fort Collins. To by měla být naše nejdelší přímá cesta. Asi osm hodin." snažila jsem se vztek nedat najevo.