Hvězdy a Přátelství

1. Část první: Změna z normálu

Všechno to začalo na konci jedné éry.
Vím, zvláštní úvod. Ne častý, ale také ne úplně originální. Ovšem toto není příběh o velkém zlu, které sužuje zemi. Dokonce ani o smrti, jak určitě někoho napadlo.
Ne, toto je můj příběh.
To, o čem vlastně je, si domyslete sami.

Mohla bych začít v kterékoliv části svého života.
Třeba když se u mě poprvé objevili magické schopnosti, tolik typické pro dítě čistokrevných kouzelníků. Neudělala jsem nic světoborného. Jen jsem ve svých pěti letech shodila talíř s jídlem na zem, protože mi to nechutnalo.
Nebo bych mohla začít svým nástupem do Bradavic. Samozřejmě jsem se těšila, ale byla jsem i smutná, protože jsem musela opustit svou malou sestřičku.
Mohla bych dokonce vyprávění začít svými přáteli.
Měla jsem skvělé přátele.
Úžasného Nicka George, vysokého tmavovláska s modrýma očima a okouzlujícím úsměvem. Spřátelili jsme se hned první den ve škole. Posadili jsme se do lavice spolu, protože jsme tam nikoho ani jeden neznali. Tenkrát nebyl tak šarmantní, vlastně byl stydlivý a měl trochu křivé oči.
Ty mu rodiče nechali spravit u svatého Munga a tak se stal oblíbeným, sebejistým. Ale na mě v ten moment nezanevřel.
Pak tu byla trochu zvláštní Mia Gloriano. O něco nižší než já, s karamelovou pletí a hustými černými vlasy. Její zlaté oči se na mě vždy zvědavě koukali. Milovala učení a přesto nebyla šprt. Jen ji prostě bavilo dozvídat se nové věci všeho druhu. Byla ovšem také nesmírně hrdá, nikdy by nedovolila někomu, aby se do ní navážel.
S Miou jsme se seznámily až po týdnu. Byly jsme sice spolu na pokoji, ale obě jsme byli nervózní v představování se. Nakonec mě ale oslovila, když potřebovala pomoct s cestou na Astronomickou věž. Zabloudili jsme, přišli pozdě a ještě k tomu dostali trest, protože jsme vběhli do třídy celé udýchané a smály se.
V neposlední řadě tam byla Fiona Bradle. Blondýnka se zelenýma očima a s úsměvem na rtech. Občas se uměla pořádně urazit, nebo se dokonce chovat povýšeně, ale i tak jsem si jí vážila.
S tou jsme se všichni seznámili až v druhém ročníku, když kvůli rodičům změnila školu. Přistěhovali se z Ameriky. Neustále ji dělalo problém nám ze začátku rozumět, kvůli našemu britskému přízvuku.

Jistě, své přátele jsem milovala nadevše. Byli pro mě oporou, kterou jsem tak potřebovala.
Nebýt nich, byla bych proplouvala bradavickými chodbami jako duch, s nikým se nebavila a jen si četla své oblíbené knihy, které mi rodiče zakazovali.
Nechápali mou posedlost mudlovskou literaturou. A už vůbec nerozuměli tomu, jak moc jsem milovala pozorování hvězd.

Tohle vše že mě dělalo to, co jsem byla.
Na první pohled nesmělá, věčně s myšlenkami v oblacích. Podle zbytku mé koleje zvláštní, protože jsem se moc nezajímala o body a výhry ve školních soutěžích.
Jinak jsem byla obyčejná. S průměrnými známkami, bez speciálních schopností, nebo jsem si to aspoň myslela.
Mamka zasedala v parlamentu na ministerstvu kouzel, taťka pracoval v oboru pro dohled nad kouzelnickými zákony.
Měla jsem se dobře, ve svém obyčejném životě mladé čarodějky.
Vyhovovalo mi být obyčejná.
Pak se to ale na konci čtvrtého ročníku pokazilo.

--------------------------------------

Jednalo se o poslední týden školy, kdy už se skoro neučilo, jen zkoušelo.
Vyšší ročníky skládali zkoušky NKÚ nebo OVCE.
Já s přáteli jsme měli většinu zkoušení za sebou, tak jsme se ve volnu procházeli po hradě a pozemcích a prostě si povídali.
Zrovna jsme seděli u jezera. My holky ve školních sukních a košilích, Nick též, ale v kalhotech. Všichni ze Zmijozelu jsme neustále nosili školní uniformy. Nevěděla jsem proč ostatní, ale já byla moc líná, abych si každý den vymýšlela co na sebe.
Znovu jsem Mie vyprávěla o pověstech, na nichž mají mudlové založených několik příběhů, jako třeba Kráska a Zvíře, nebo Šípková Růženka.
,,Ale nech nás už. Ještě se doma prořeknu a rodiče mi dají co pro to." protáhl dlouze Nick a prohrábl si vlasy, které měl na stranách kratší než na vrcholku hlavy.
,,Jen ji nech! Stejně pořád nechápu, proč to vašim rodičům vadí." odpálkovala ho Fiona a upřela na mě oči.
Ona ty příběhy znala, protože v Americe se prý čistokrevní tolik nedrží dál od mudlů, nebo, jak jim říkala Fiona, nečarů.
,,A jsme zase u toho." zašeptala jsem směrem k Mie a kývla na Nicka a Fionu naproti nám.
Mia se na mě usmála a dala se do sledování dvojice. Byla, stejně jako já, zvědavá, kam až hádka dospěje tentokrát.
Nebylo to poprvé, co se kvůli rozdílné výchově dohadovali.
,,Jak to můžeš nechápat? Vždyť je to jasné. Tady čistokrevní prostě nemají rádi mudlovské věci." založil si ruce Nick.
,,Ale ale ale. Jestli to nejsou naši, krví posedlí, zmijozelští." ozval se vedle nás až moc povědomí hlas.
Když jsem se za ním podívala, uviděla jsem čtyřčlenou skupinu, skládající se z nebelvírských studentů z našeho ročníku.
V popředí stál kluk s havraními vlasy, které mu padali do očí přes kulaté brýle. Šklebil se na nás zlomyslně.
Byl v mudlovském červeném tričku a modrých kalhotech.
,,James Potter. Jaké překvapení. A máme tu i tvé obvyklé noshledy. Teddy Lupin, Rose Weasleyová a toho neznám. Přišli jste nám ho představit?" zeptal se jízlivě Nick a ukázal na neznámého, který stál vedle kluka s modrými vlasy.
Obvykle nebyl tak nepříjemný, ale když došlo na tu trojici nebelvírských, celý se proměnil.
Kluk za Lupinem měl medově blond vlasy, pihy na obličeji a na sobě měl, stejně jako jeho přátelé, mudlovské oblečení.
,,Nevyskakuj si Georgi." zavrčel James Potter a dal ruku do kapsy u kalhot. Nechal ji tam, ale já si byla jistá, že v ruce svíral hůlku.
,,To ty jsi k nám přišel." poukázal Nick.
Potter se zamračil a odmlčel se. Asi hledal vhodnou urážlivou odpověď.
,,My si chtěli v klidu povídat u jezera. Není naše chyba, že nám sedíte na místě." promluvil modrovlasý Teddy Lupin.
,,To není vaše místo!" zavrčela Fiona. Bylo jedno, že se zrovna chystala dát Nickovi přednášku o tom, jak byli naši rodiče pokrytečtí. Víc nesnášela, když se děla nespravedlnost na nás, jejích přátelích.
Lupin, Weasleyová a neznámý přišli blíž.
Raději jsem se dívala do země a mlčela. Nerada jsem zasahovala do hádek.
,,Ale to víš, že je." upřel na Fionu pohled Potter.
,,Prostě nás nechte být. Nic jsme vám neudělali." ozvala se Mia a zpříma se jim všem podívala do očí. Zněla rozumně a jediný, kdo si to uvědomoval, byl neznámý.
,,Má pravdu. Nechme je být. Můžeme se posadit jinam." promluvil a mě se zadrhl dech. Zněl jinak, než ostatní kluci, se kterými jsem se kdy bavila.
Hlas měl zvučný, nepřeskakoval, ani nebyl dětsky pisklavý.
Zadívala jsem se na něj, přímo do jeho očí.
Měl je zářivě modré, jako nebe nad hlavou, a leskly se mu.
Když si mého pohledu všiml a opětoval ho, usmál se. Ne nijak ošklivě, jak jsem byla zvyklá ode všech, kromě těch z mé koleje. Byl to milý úsměv, sebevědomý. Rozzářil celý jeho obličej.
Celé tělo mi začalo brnět a on se zatvářil překvapeně.
,,Diano?" ozval se překvapeně hlas Mii.
U ucítila jsem, jak se něco děje s mými vlasy. Zvláštně lechtaly a hýbali se.
A pak jsem jen viděla nebe nad sebou, když se mi protočila oči.
Upadla jsem do temnoty a jediné, na co jsem byla schopná myslet, byly ty zářivě modré oči cizince.

,,Jste si jistí?"
,,Ano paní Tigerová."
,,Ale to není možné. Ta schopnost se v naší rodině neobjevila už stovky let. Poslední..."
,,Ale Rachel. Naše dcera není jako on."
,,Já vím Orione. Ale vždy byla tak opatrná, skoupá na slovo. A-."
,,Je silnější, než si myslíš."

,,Neměla by se už probrat?"
,,Nebojte se. Není neobvyklé, že jsou pacienti, kterým se prvně projevili tyto schopnosti delší dobu v bezvědomí. Její tělo se mění. Přizpůsobuje se-."
,,Já vím, co to obnáší."
,,Promiňte. Má starosti."
,,To je pochopitelné."

,,Diano? Sestřičko?" ucítila jsem teplý dotyk na své tváři.
Vše kolem jsem měla v mlhavé temnotě. Ale už to nebylo prázdno.
Začínalo se objevovat šedé světlo.
Pak ale během chvíle zmizelo a já se opět ponořila do prázdnoty.

Slyšela jsem vedle sebe tiché oddechování, ruku položenou kolem mého pasu a cítila jsem, jak mě lechtaly vlasy ve tváři.
Dokonce jsem i cítila pravidelný tep druhého srdce.
Opatrně jsem otevřela oči, jen abych je zase zavřela, když mě do nich udeřilo silné světlo. Štípalo to.
Pevně jsem stiskla víčka a pak je, za neustálého mrkání, začala otevírat.
Trvalo několik minut, než si mé oči přivykli světlu a já se dokázala rozhlédnout kolem sebe.
Byla jsem na ošetřovně, v nemocničním křídle Bradavic.
Moc často jsem tam nechodila, jen párkrát do roka, ale i tak jsem to dokázala určit. Hlavně podle pachů z lektvarů.
Vlasy, které jsem měla v obličeji, byly stejně jako mé tmavě hnědé. A tu vůni šamponu bych poznala kdekoliv.
Vlastně jsem znala jen jedinou osobu, která měla ráda vůni jasmínu a růží.
Opatrně jsem zvedla ztuhlou ruku a pohladila svou, o pět let mladší sestřičku, po vlasech.
Jediný rozdíl mezi námi byl, že já měla vlasy krátké, po ramena, vlnité a obarvené na konečcích. Zatímco Apolla je měla dlouhé do půli zad a rovné.
Jinak jsme byly, až na věkový rozdíl, téměř totožné. Možná ještě oči nás odlišovali. Apolla je měla světlejší než já.
Trochu sebou trhla pod mým dotykem a zvedla hlavu, kterou měla na mém rameni.
,,Diano!" překvapeně se usmála a znovu mě objala.
Objala jsem ji na zpět.
Stále jsem byla trochu ztuhlá, ale to nebylo nic hrozného. Tušila jsem, že se jedná pouze o důsledek dlouhého ležení na posteli.
,,Apollo." vydechla jsem.
,,Je vzhůru!" otočila se a zakřičela. Trochu jsem se nad tou hlasitostí zamračila. Nebylo to příjemné.
Ale než jsem ji stihla napomenout, aby se utišila, už se u nás objevila paní Groweyová. Byla to mladá, energetická paní, která převzala ošetřovnu po madame Pomfreyové, která v mém prvním ročníku odešla do důchodu.
Ta mi hned začala kontrolovat obličej a pak začala machát hůlkou.
Když odstoupila s tím, že jsem naprosto v pořádku, přešla ke mě moje máma a tvářila se nervózně.
Vypadala vyčerpaně. Oči měla zarudlé, hnědé vlasy rozcuchané a oblečení pomačkané. Tak neupravenou jsem ji viděla poprvé v životě.
Vždy si totiž potrpěla na perfektním vystupováním.
,,Diano." usmála se a také mě objala.
S radostí jsem ji stiskla. Bylo vzácné, aby mamka někoho objímala, nikdy moc nemusela cizí doteky, ale pro rodinu objetí nikdy neodmítla.
,,Holčičko moje." vydechla, když mě pustila.
,,Co se stalo?" kmitala jsem očima mezi mámou a sestrou.
,,Byla jsi s přáteli u jezera. A pak jsi, z ničeho nic, omdlela." odpověděla Apolla.
Spolu s ní jsem se posadila a přehodila nohy přes postel.
Byla jsem oblečená v tom samém, jako u jezera.
,,Byla jsi mimo den." uklidnila mě ošetřovatelka, když jsem se zadívala na hodiny nad vstupními dveřmi.
,,Ale proč?"
,,O tom si promluvíme doma." rozhodla máma a pobídla Apollu, aby vstala.
,,Vyrazíme za chvíli." oznámila.
,,Ale co moje věci? A moji kamarádi?" zoufale jsem se na ní dívala.
Nebyla bych schopná odejít, aniž bych se rozloučila s Miou, Fionou a Nickem.
,,Věci už máš doma. Nechala jsem je převést hned, jak jsem dorazila. Kdyby jsi se neprobudila do zítra, přemístili bychom tě ke svatému Mungovi." prohlásila máma.
,,Ale co Nick, Mia a Fiona?" zopakovala jsem.
Postavila jsem se a udělala pár kroků, abych se rozhýbala.
,,Uvidíš se s nimi za dva měsíce." zabodla do mě ostrý pohled. Nechtěla být hnusná, prostě byla taková. Přísná, někdy ledová, ale vždy se o mě bála.
,,Ale musím se rozloučit." zakroutila jsem hlavou. Hodlala jsem si za svým stát.
Chvíli jsme si navzájem dívaly do očí.
,,Dobrá. Mohla byste je prosím zavolat?" vzdala to a podívala se na paní Groweyová.
,,Hned to bude." přikývla a vydala se do svého kabinetu.
Při čekání jsem poslouchala Apollu, jak vyprávěla, co se dělo.
Mámu informovali ihned a ona, i s tátou a sestrou, dorazili půl hodiny po tom, co jsem omdlela.
Otec musel do práce, kvůli nějakému incidentu v Londýně, máma a sestra zůstali přes noc.
Než se otevřeli dveře, nazula jsem si boty a ještě jednou se protáhla.
Pak vešli moji tři přátelé a já se k nim rozeběhla, abych je objala.