Hvězdy a Přátelství

4.

Položila jsem skleničku na stůl a obrátila se směrem k němu.
,,Co mám dělat?" zeptala jsem se a upřeně se na něj dívala.
,,Nejdřív mi řekni, jak jsi cvičila." poslední slovo řekl se zvláštním tónem.
Tak jsem mu řekla o knihách, které jsem četla a podle kterých jsem se řídila.
,,Svým způsobem to špatně není, ale ty nejsi moc emotivní člověk, takže mě nepřekvapuje, že ti to nedošlo." promluvil, když se na chvíli zamyslel.
Už nebyl nijak ironický ani nevypadal otráveně. Vlastně byl spíš zaujatý.
,,Jak to myslíš Teddy?" zeptala se ho babička.
,,No, říkala jsi, že se ti projevují jen, když máš silné emoce. A co jsem viděl, tak emoce moc neukazuješ celkově. Takže mě napadlo, že tvůj hlavní problém je, že se musíš naučit vnímat emoce." pronesl Lupin.
Přivřela jsem jedno oko.
,,To moc nechápu." přiznala jsem zmateně.
,,Prostě se nauč cítit a dávat to najevo." když jsem se stále koukala nechápavě, povzdechl si.
,,Dám příklad. Když jsme se potkali u jezera v Bradavicích, jak jsi se cítila? Z mého pohledu to vypadalo, že ti to je jedno."
Trochu jsem se zamračila a v myšlenkách se vrátila k Černému jezeru.
,,Byla jsem otrávená a naštvaná, když se nás Potter snažil vyhnat." odpověděla jsem po chvilce přemýšlení.
,,Vážně jsem vypadala, že mě to nezajímá?" dodala jsem otázku.
Přikývl.
,,Asi jsem taková, po mámě. Ta nedává skoro žádné emoce najevo."
Paní Tonksová mi dala na rameno a já ucukla.
,,Prosím, nemám ráda, když se mě někdo, kromě sestry, dotýká." obrátila jsem se omluvně na ženu.
,,V pořádku zlatíčko." usmála se a podívala se na vnuka.
,,Mám nápad!" přeběhl mu po tváři veselý úsměv.
Takový jsem u něj viděla jen když se bavil se svými kamarády.
,,Víš, jak se kouzlí patron?" zeptal se, když jsem se k němu otočila nazpět.
,,Samozřejmě." snažila jsem se neurazit, když se mě zeptal na něco tak banálního.
,,Tak si u změny barvy vlasů zkus připomenout nějaký pocit. Vcítit se do toho, jako u patrona."
Jeho vlasy se zabarvily do sytě červené.
Fascinovaně jsem tu proměnu sledovala.
Nechtěla jsem zůstat pozadu, a tak jsem začala pátrat v paměti po nějakém silně emočním zážitku.
Nedokázala jsem si však vybavit jiný, než přátele, jak se na mě dívají zhnuseně.
Zavřela jsem tedy oči a ač se mi nechtělo, vybavila jsem si každé slovo, které vyslovili.
Stiskla jsem pěsti a ucítila, jak mi vlasy začali brnět.
Uslyšela jsem písknutí.
Rychle jsem otevřela oči a viděla Lupinův zkoumavý pohled.
Shlédla jsem na své vlasy, které se zabarvily do odstínů ohně.
,,Fíha, to je vzteku." uklouzlo chlapci z úst.
Přešla jsem zpět do své dobré nálady, se kterou jsem přišla, ale vlasy zůstaly červené.
,,Jak to, že se nevrátili?" vzala jsem je do rukou a přiblížila si pár pramínků k očím.
,,Protože jsi to udělala úmyslně. Teď si je musíš úmyslně zase vrátit zpět. Mysli na domov, rodinu, sestru. A u toho si představ svou barvu. To by ti mělo dát původní podobu." mluvil klidně a lehce se usmíval.
Představila jsem si předešlý večery kdy jsme s Apollou leželi v posteli a povídali si.
Snažila jsem se vybavit si, jak jsem se cítila. Pohoda, klid a bezpečí.
Ale nic se nedělo.
Trochu jsem se rozklepala.
,,Klid, hlavně nepanikař. To nepomůže." jeho hlas zněl jako hudba. Rytmický, jako ukolébavka.
Dýchala jsem hluboce. Soustředěně jsem se dívala do zelených očí.
Neviděla jsem v nich žádný posměch, dokonce ani zhnusení, jako tomu bylo u přátel. Ne, on byl starostlivý a milý.
To uvědomění mě tak překvapilo, že se mi kůže na hlavě rychle otřásla a periferním viděním jsem zaznamenala, že se mi vlasy vrátili do mé hnědé barvy.
,,Výborně." zaradovala se paní Tonksová.
,,Proč jsi na mě hodný?" zeptala jsem se, než jsem si to stihla promyslet.
Zaskočilo ho to.
,,Jak to myslíš?"
,,Proč jsi teď na mě milý, když ve škole by jsi mě a mé přátele nejraději spolu s Potterem a Weasleyovou proklel?" rozvedla jsem. Co jsem řekla jsem změnit nemohla, tak jsem aspoň chtěla zůstal odpověď.
,,Ty jsi mi nikdy nevadila. To ti tví přátelé si o to koledovali." nakrčil nos a já se zamračila.
,,Oni nic neudělali!"
,,Ty to nevíš? Vždyť si pravidelně vyhlíželi prváky a zkoušeli si na nich kouzla!" jeho podle vystřídal překvapení a následně i vztek.
Zalapala jsem po dechu.
,,To by Nick, Mia ani Fiona neudělali!" bránila jsem automaticky kamarády.
,,Jako by tobě neřekli, že jsi zrůda?" odsekl a zarazil se.
Hned vypadal, že těch slov litoval, ale to mi bylo jedno.
Ve vzteku je člověk nejvíce upřímný, a tohle bylo to, co si myslel.
Nasadila jsem ledovou masku.
,,Diano." vydechl mé jméno. Tvářil se omluvně.
,,Ne. Máš pravdu. Moji jediní přátelé nebyli takový, za jaké jsem je považovala." řekla jsem bez emocí.
Podívala jsem se na hodiny.
,,Už půjdu. Za chvíli mě vyzvedne matka." vstala jsem a starší žena se mnou.
,,Děkuji za rady, určitě na to budu myslet. Uvidíme se pozítří." pronesla jsem směrem ke zařazenému klukovi na pohovce.
,,Vyprovodím tě." rozhodla paní Tonksová a šla se mnou ke dveřím.
U dveří se zastavila a utišila hlas.
,,Diano, drahoušku, prosím neber si to tak. On někdy dřív mluví než myslí." dívala se na mě hnědýma očima ve vrásčité tváři.
,,Nebojte se paní Tonksová, vím, že to nemyslel nijak zle." pokusila jsem se o úsměv, ale nevyšel, tak jsem jen zvedla koutek úst.
,,Děkuji za vynikající limonádu, příště vás určitě požádám o recept. Těším se." podala jsem ji ruku na rozloučenou.
,,Také se těším. Pozdravuj doma." usmála se a přijala ruku.
Měla ji křehkou ale stisk měla silný a jistý.
,,Budu." slíbila jsem a vyšla ze dveří.
Šla jsem až na okraj pozemku k cestě, kde jsem se zastavila.