Hvězdy a Přátelství

3.

Do večeře jsem měla obě knihy přečtené a po jídle jsem se zavřela ve svém pokoji a dala se do procvičování podle návodu v knize.
Podle textu byly tyto schopnosti napojené na emoce a city, takže všechny proměny byli pouze v hlavě, stejně jako mimické svaly.
Přepsala jsem si všechny pokyny ze stránky na pergamen, abych knihu nemusela vždy otevírat. Ten jsem si nechala vedle postele na stolku a pustila se do dechového cvičení.
To jsem dělala každé ráno a večer před spaním abych si uklidnila myšlenky.
Pak jsem se posadila k zrcadlu a začala usilovně přemýšlet nad barvou, na kterou jsem chtěla změnit vlasy.
Ze začátku to neměla být nijak výrazná změna, ty byly podle knihy obtížnější.

-------------------------------------------

Za dva týdny, kdy jsem to zkoušela, se mi povedlo tak maximálně si ty vlasy prodloužit o pár centimetrů a i to bylo spíše omylem, když jsem se je pokoušela obarvit na černo, takže jsem je měla stejně dlouhé jako sestra.
Jinak jsem barvu stále měnila, když jsem měla silné emoce, převážně vztek nebo ponížení. Dobré ale bylo, že se mi moje hnědá barva vracela vždy, když jsem výrazné emoce zahnala.
Máma si dělala starosti, Apolla se na mě stále zkoumavě dívala, jako bych měla každou chvíli vybouchnout a tátu jsem viděla jen o víkendech, když měl volno v práci.
Byla jsem čím dál nervóznější a náladovější. Jídla jsem si raději nechala nosit do pokoje a vycházela jen do koupelny.
Pak ke mě ráno, když jsem upřeně zírala na svoje vlasy v odraze v zrcadle a snažila se je ztmavit, přišla máma.
,,Jdeme." rozkázala nekompromisně.
,,Kam?"
,,Do salónu. Přišla ti návštěva." oznámila a vydala se pryč.
Drze jsem na ni protočila oči, když to neviděla, a rychle se převlékla z pyžama do trička a kalhot.
Uvnitř domu byl naštěstí chlad.
Dlouhé vlasy jsem si ledabyle secvakla sponou a vydala se na druhou stranu domu do salónku.
,,Zdravím dědečku." pozdravila jsem může na obraze před salónem.
,,Diano." s úsměvem pokýval hlavou.
Jednalo se o mého oblíbeného příbuzného v obraze. Vždy byl vstřícný a uměl dobře poradit.
Ale o přeměnách nic nevěděl.
Za to mi vyprávěl o posledním členů rodiny, který přede mnou měl tuto schopnost.
Jmenoval se Abraham Tiger a ani neměl v domě obraz. Prý proto, že metamorfomága je hodně obtížné zachytit na obraz.
Ale podle dědečka Abrasaxe to bylo proto, že udělal něco hrozného a proto ho vyřadili z rodové linie.
Víc jsem se nikdy nedozvěděla, ať jsem se ptala kohokoliv.
,,Řekneš mi, kdo tam čeká?" ukázala jsem na dveře do salónu.
,,Viděl jsem chlapce ve tvém věku s modrými vlasy a starší ženu v zelených šatech. Hodně energetickou." mrknul na mě zpoza brýlí.
,,To neudělala." zamumlala jsem si pro sebe a zaťukala na dveře.
Po vyzváni jsem vešla.
Na jedné z kořenných pohovkách seděla máma se sestrou, na druhé Teddy Lupin a Andromeda Tonksová.
Paní Tonksová, rozená Blacková, která se na mě hned s mírným úsměvem podívala.
Začaly se mi klepat ruce a tak jsem zatnula pěsti.
Co nejusilovněji jsem se snažila nedat na sobě nervozitu znát, ale vlasy mě zradily.
Zabarvily se do tmavě modré, což jsem mohla vidět díky pramínku, který se mi uvolnil a spadl mi na rameno.
Hned jsem si ho dala za ucho.
Rychle jsem přešla k matce a posadila se mezi ní a Apollu.
,,Dobrý den paní Tonksová, Lupine." pozdravila jsem slušně a nenápadně chytila sestru za ruku.
Potřebovala jsem si od ní půjčit trochu odvahy.
,,Zdravím Diano. Slyšela jsem co se stalo. Jak se cítíš?" promluvila paní Tonksová a věnovala mi další milý úsměv.
,,Zmateně." přiznala jsem. Až pak jsem se podívala na modrovlasého kluka naproti sobě.
Tvářil se nepřítomně, jako by u nás ani nechtěl být.
To je vzájemné. Pomyslela jsem si. Také jsem z návštěvy kluka, který mě a mé přátele spolu s Jamesem Potterem obtěžoval, nebyla nadšená.
,,To naprosto chápu. Když se Doře poprvé projevili schopnosti, bylo jí deset. Po pár přeměnách nevěděla, jak se vrátit do své podoby. Museli jsme si popisovat jak vypadala." zakývala smutně hlavou. Vzpomínala na svou zesnulou dceru.
,,Diana má jiný problém. Projevuje se pouze barvou vlasů, když má silné emoce. Jinak se jí nedaří jí to ovládat." promluvila mamka.
Stiskla jsem sestřinu ruku, abych nedala najevo své ponížení.
Bohužel vlasy jako by měli vlastní vůli, konečky se mi zabarvili do světle zelené.
,,Vidím. A proto jsme tady." přikývla paní a podívala se na svého vnuka, který do té doby koukal z okna.
,,Jak to myslíte?" zeptala se za mě Apolla.
,,Tady Teddy ovládá přeměny už od mala. Vaše rodiče napadlo, že by mohl Dianě pomoct." vysvětlila paní ve fialových šatech.
Znovu jsem ucítila brnění ve vlasech, ale to už jsem se nemusela dívat, abych věděla, která barva se mi objevila namísto mé hnědé.
Zuřila jsem do ruda.
,,Já nepotřebuju pomoc! Zvládnu to sama." vytrhla jsem se sestře.
,,To vidím." ušklíbl se modrovlásek.
Sáhla jsem si na pouzdro na lýtku a vytáhla hůlku.
,,Diano!" okřikla mě máma, když si všimla, že na Lupina mířím.
Sklonila jsem hůlku, ale nechala si ji v ruce, připravenou kdykoliv zaútočit.
,,Teddy, neprovokuj." pokárala vnuka paní Tonksová.
,,Říkal jsem, že ode mě nebude chtít pomoc." obrátil se na svou babičku. Jako by ho vůbec nezajímalo, že jsem se ho chystala proklít.
,,Diano. Pomoc potřebuješ. Navíc, nemůžu se koukat, jak tady chodíš jako duch a nespíš. Nemysli si, že nevím o tom, že po nocích chodíš po chodbách." zamračila se na mě mamka.
Uhnula jsem pohledem.
,,To není kvůli tomu." zamumlala jsem.
,,Srozumitelně Diano." napomenula mě.
,,Říkám matko, že moji nespavost nemá za následek to, že jsem metamorfomág." odpověděla jsem hlasitě.
,,Tak co má?" zeptala se nesměle Apolla.
Málem jsem na ní zapoměla, jak jsem se soustředila na dvojici naproti sobě.
,,To je moje věc." omluvně jsem se na sestru podívala.
,,Ne není. Mám o tebe starost, a Orion také."
Jistě že vytasila tátu. Vždycky, když chtěla, abych se cítila provinile, řekla, že ze mě byl táta zklamaný, smutný nebo že měl starosti. A vůbec nejhorší na tom bylo, že to byla pravda a vážně to na mě fungovalo.
,,DeDe." upřela na mě své velké oči sestřička.
Tak mi říkala, když byla malá a nedokázala si zapamatovat celé moje jméno. Pak mi tak začala říkat, jen když mě chtěla odměkčit. A to se moc často nestávalo.
,,Apollo. Já nemůžu." pohled se mi zjemnil, když jsem to říkala.
,,DeDe, prosím. Nech si pomoc."
Na moment jsem zavřela oči abych si vše promyslela.
,,A co ty? Ty nemáš problém pomáhat někomu ze Zmijozelu?" obrátila jsem se na chlapce.
,,Babička byla také ve Zmijozelu." pokrčil rameny znuděně.
Zhluboka jsem se nadechla.
Nemohla jsem uvěřit, že jsem se nechala psychicky vydírat. A už vůbec mi přišlo absurdní to, co jsem se chystala říct.
,,Co to bude obnášet?"