Hvězdy a Přátelství

2.

Zarazili mě ovšem jejich tváře.
Vypadali otráveně a znechuceně, když jsem se k nim přiblížila.
,,Nicku, Mio, Fiono. Co se děje?" zeptala jsem se zmateně a šla k nim už normálním tempem.
Nick zkřivila tvář.
,,Ty se ještě ptáš? Ty zrůdo?!" zavrčel na mě, až jsem o krok ustoupila dozadu.
,,Jak to myslíš?" špitla jsem a celá se skrčila.
,,Jsi jiná Diano. To není přirozené." ozvala se Mia. Nebyla tak naštvaná jako Nick, ale také si ode mě udržovala odstup.
,,Proč jsi neřekla, že jsi to, to... Ale jistě. Nechtěla jsi, abychom věděli, jak jsi odporná." nakrčila blondýnka nos.
,,Fiono." začali se mi třást ruce. Nechápala jsem, o čem to mluví.
,,Ale co se stalo? Poslední, co si pamatuji je, jak sedíme u jezera a Potter s tou svojí partičkou a tím novým nám říkají, že máme jít z jejich místa." třásl se mi hlas, ale přesto jsem mluvila.
,,Jo, a pak jsi se na toho Tylera podívala a tvoje vlasy zrůžověly!" odsekl Nick.
Vytřeštila jsem na něj oči.
,,Jsi metamorfomág." projížděla mě pohledem Mia.
,,Ne, nejsem." vystrčila jsem bradu.
,,Tak dost! Diano, odjíždíme domů!" zasáhla máma a přešla ke mě.
Zadívala jsem se na podlahu.
,,Uvidíme se v září? Promluvíme si?" vykoukla jsem zpoza vlasů, které se mi nahrnuly do obličeje.
,,Nemusíš jezdit." odsekla Fiona a pak jsem jen viděla, jak rychle odchází. Všichni.
Dokonce ani Mia, úžasná chápající Mia, se na mě ani nepodívala, než se na nimi zaklaply dveře.

Zbytek dne jsem měla jako zrychlenou vzpomínku v myslánce.
S mámou a Apollou jsme vyšli přes bránu hradu, přemístily se domů, tam jsem si vybalila věci a na večeři se přivítala s tátou.
Když jsem ležela ve své posteli a zírala do tmy, nezmohla jsem se ani na pláč.
Byla jsem otupělá. Jako bych necítila vůbec nic. Zároveň jsem se ale začala cítit hrozně osaměle, i když jsem byla obklopená rodiči, sestrou a portréty příbuzných.

Nespala jsem. Celé dny.

Po prvních třech dnech, kdy jsem sotva jedla, chodila po našem sídle jen v pyžamu a měla černé kruhy pod očima mi máma vnutila bezesný lektvar. Myslela si, že mě trápí noční můry.
Ale aby lektvar fungoval, musí člověk usnout. A to já nedokázala. Vždy, když jsem na moc dlouhou dobu zavřela oči, vrátili se mi tváře mých přátel, jak se na mě dívají s odporem.
Když jsem ani pátý den nejevila známky zlepšení, měla toho máma dost.
,,Od teď se budeš s Apollou učit do školy. Stejně příští rok skládáš NKÚ, tak neuškodí, když se začneš procvičovat." řekla dominantně na snídani pátého dne.
Jen jsem se podívala na sestru a pokrčila rameny. Měla nastupovat do prvního ročníku.
Hůlku už měla koupenou pár měsíců, dostala jí k narozeninám. Stejně tak rovnou pořídili všechny její pomůcky a učebnice.
,,A také začneš procvičovat své schopnosti. Aby jsi neměnila barvu vlasů podle nálady." dodal otec a zadíval se na mě očima, které jsme se sestrou měly po něm.
Až na to, že já je měla tmavší, jako hořká čokoláda, zatímco v těch tátových a Apollyných měli zlaté a zelené žilky.
Jako bych měla oči černé, aspoň tak to všichni říkali.
,,Jak si přejete." odpověděla jsem a dojedla své vejce a dopila džus.
,,Zajdu do knihovny. Podívám se, jestli máme nějaké knihy o... O metamormázích." zvedla jsem se a jen ve šortkách a lehkém tričku se vydala do kamenné chodby.
,,Nejdříve se obleč." zavolala na mě vesele Apolla.
Sama pro sebe jsem protočila oči, ale opravdu jsem změnila směr a šla ke své ložnici.
Na prahu jsem se zastavila a rozhlédla se po pokoji.
Všude bylo čisto, jak se sluší.
Bílé zdi byly pokryté obrazy vesmíru a hvězd. Ty se mi vždy líbili. Astronomii jsem měla ráda. Zelený koberec, který jsem si v deseti vydupala, byl krásně chlupatý, opečovávaný naší skřítkou Tinou.
Jen postel s modrým povlečením byla rozházená a vedle ní byl na stolku hrnek, který mi daroval Nick v prvním ročníku jako dárek k narozeninám.
Byl začarovaný aby na něm každý den byl jiný povzbudivý nápis.
Ten den na něm bylo napsané: 'Usměj se, někdo na to čeká.'
Přešla jsem k almaře a vyndala první věcí, které mi přišli pod ruce. Čisté spodní prádlo, růžové tričko a černé plátěné kalhoty. Oblékla jsem se.
Po cestě z pokoje jsem vzala hrníček, dala do něj stříbrný řetízek s medailónkem na fotku a ještě přidala sponu s modrými kamínky.
Vše to byli dárky od přátel.
Zastavila jsem se na chodbě kousek před knihovnou.
Přátel, kteří místo toho, aby mě podrželi, když jsem zjistila, že jsem metamorfomág, mě odkopli a řekli, že jsem zrůda.
To uvědomění mě zasáhlo jako blesk.
Nikdy jsem nebyla nijak výbušná. Naopak, vždy jsem pečlivě přemýšlela nad vším, co se dělo, nebo i nad tím, co se mohlo dít v budoucnu.
V tu chvíli mě ale vztek ovládl.
Cítila jsem, jak mi pulzovaly vlasy na hlavě.
Pevně jsem stiskla hrníček, až se rozletěl na střepy a i s věcmi v něm spadl na zem.
Dál jsem tiskla ruce v pěst, když přiběhla moje rodina, aby se podívali, co se děje.
Připadalo mi, že celá hořím vzteky, upřeně jsem zírala na dárky na zemi.
,,Diano." oslovila mě máma.
,,Diano!" to už se ozval naštvaně a trochu zoufale otec.
,,Sestři." vzala mě za ruku Apolla.
Uvolnila jsem stisk a nechala si od ní vzít z ruky zbytek porcelánu.
Dívala jsem se, jak mi z ruky vytéká rudá tekutina.
Otec nad mou dlani máchl hůlkou a rána se mi zacelila.
Chtěl opravit i hrnek, ale zastavila jsem ho.
,,Ne. Nechci to už ani vidět. Zbav se toho. Prosím." dodala jsem, když se na mě zmateně díval.
,,Ale Diano, to ti dali-."
,,Já vím, kdo mi to dal." přerušila jsem Apollu vyštěknutím.
Trochu ode mě odstoupila.
,,Diano Tigerová!" okřikla mě matka.
Zpříma jsem se jí podívala do zelených očí.
Zadržela na chvíli dech.
,,Pardon mami. Jdu hledat ty knihy." otočila jsem se, po pár krocích došla ke dvoukřídlým dveřím, vešla do nich a zavřela za sebou.