The Factory

Prolog

(Doporučuji si pustit písničku, jenž máte v příloze)

"Slibuji!"

"Slibuji,  tatínku." Ozýval se ordinací jemný dětský hlásek. Zněl však zoufale a nechápavě. Malá holčička klečela u otcova bíle povlečeného lůžka a pevně držela jeho ruku. Nebrečela, jen v tváři měla neskutečně smutný výraz a jen v koutku oka se jiskřilo zrnko naděje, že pochopí, co se tady děje a že tatínek bude zase jako dřív.

   Takhle se totiž dceři jménem Lotty nelíbil. Chtěla zpátky svého tatínka, který se stále radoval a i v těch nejhorších situacích zanechal úsměv na tváři. Dokonce dokázal vyřešit každý problém a Lotty se v jeho blízkosti cítila vždy v bezpečí. Teď tady ale ležel jako bez duše. Oči zavřené. Obličej bledý a vlasy jakoby šedivěli před očima.

  Lotty zemřela maminka, když ji počala. Od té doby si ji do péče vzal tatínek a cítil za ni plnou odpovědnost. Vytvořili si za těch pět let silný vztah a obrovské pouto. Tatínek se snažil ji maminku vynahradit. A dařilo se mu to. Lotty ho milovala a on miloval ji. Pak ale otec vážně onemocněl, ale nepřestal se o jeho jedinou dceru starat. Před ní dělal jakoby nic a když ji s láskou dával pusu na dobrou noc, vždy mu ukápla slza, protože věděl, že je to možná naposled. Každé ráno se naopak usmál, když k němu Lotty přiběhla. A on si uvědomil, že má minimálně jeden celý den a přísahal si, že  ho prožije s Lotty, co nejlépe. Jenže ty dny nejspíš skončily, jeho tělo už to nezvládlo...

  "Tatínku, zůstaň tu se mnou.  Prosím! Ještě přece musíme jít na ryby a za chvíli je zima, plánovali jsme postavit ze sněhu celé město, vzpomínáš? A já už mám vymyšlenej dárek k Vánocům! No ták, Tatínku!" Šeptala Lotty tatínkovi tak, že to slyšel jen on. Chtěl něco říct, chtěl ji obejmout a políbit ji na čelíčko, ale neměl dost sil na to, aby jen otevřel oči. Víčka měl težká a oči bolavé.

  Lotty se rozhlédla po malé místnosti. Byla čistá a smrděla desinfekcí. Vedle lůžka stála ještě jejich teta Mary a její velmi staří rodiče Jane a Ray. Všichni napjatě sledovali umírajícího otce. Jejich obličeje byly plny nefalešného zármutku a neštěstí. O kousek dál stál doktor, který s dvěma prsty opřenými o čelo a zavřenýma očima o něčem přemýšlel. Proč nic nědělá? Říkala si Lotty. Doktoři mají přece operovat a zachraňovat lidské životy. Ne jen přihlížet a doufat v nemožné! Bylo tu všude kolem strašné ticho. Takové Lotty ještě nikdy nezažila. Doma měli vždy veselo a ticho bylo ledatak, když šla spát, ale to ho potřebovala! Teď je jí nepříjemné a strašně zvláštní. Nechce ho!

 Chtěla se otočit zpět na tatínka, ale náhle začal hrozně vyvádět jeden z přístrojů. Doktor se probral z přemýšlení a udělal několik rychlých kroků k pacientovi. Snažil se ho rozdýchat. Povedlo se! Přístroj začal zase pípat rovnoměrně. Lotty se usmála, pocítila naději. Už se nadechla, že panu doktorovi poděkuje, ale tu se ozval dlouhý nekonečný a napříjemný tón. Všem v sále oznamoval, že přišlo to nejhorší..

  Lotty sklopila hlavu a po tváři se jí spouštěli slzy. Stále svírala otcovu ruku, která pomalu začala chladnout. Doktor se zvedl od pacienta a na všechny přítomné kývnul a potvrdil tak úmrtí. Vypadal při tom dost chladně. Lotty nechápala, proč taky nebrečí. Proč mu taky není smutno? Sledovala doktora jak vyšel z ordinace a po chvíli se vrátil s dalšími dvěmi muži. Ustoupila od otcova lůžka, aby ho ti dva mohli přesunout na nosítka. Pak ho přikryli nějakým černým hábitem a odvezli pryč. Doktor šeptl sestře, ať se postará o pozůstalé a vyšel za nimi.

  Sestra vzala Lottičku za ruku a pokynula na ostatní, ať je následují. Zamkla sál a společně se vydali po dlouhých prázdných cestách. A zas to ticho! Holčička najednou zvedla své velké modré oči směrem k sestřičce a zašeptala s nadějí v hlase.

"Vrátí se?"

  Sestřička se zadívala do dívčiných očí a zastavila se. Hleděla do nich a hledala v nich odpověď na její otázku. Drží za ruku dítě, jenž se před pár minutami stalo sirotkem. Co mu má odpovědět? Krutou pravdu nebo milosrdnou lež. Nakonec se nadechla spustila:

"Tatínek tě neopustil. Zůstal tady. Ukázala na její srdíčko. Tady teď bude žít a bude stále s tebou!"

 Holčička se důvěřivě usmála a stiskla sestřinu ruku o něco víc. Ta jí úsměv a opětovala a najednou dostala nápad.

"Pojď, něco pro tebe mám!" Špitla a mrkla na Lotty. A už spolu šli do sestřiny ordinace. Nebyla příliš velká. Ale podle zařízení a pořádku, za ní byla sestra velmi ráda.

"Zavři oči!" Řekla a otevřela zásuvku v bílém, vyleštěném stole. Vyndala z ní nového plyšového medvídka a položila ho dívce do dlaní. "Můžeš!" špitla a čekala na Lottinu reakci. Ta medvídka chytla, líbezně se usmála a přitiskla ho k sobě. Se zavřenýma očima a tváří zaraženou do hebkého plyšáčka sestřičce krásně poděkovala. A potom dodala:

"Voní jako tatínek!"

  Sestry výraz zkameněl a po její tváři stekla slza. Druhá a třetí. Přistoupila blíž k Lotty a upřímně ji objalala.

"Pojď, radši už půjdeme.." šeptla nakonec a společně vyšly ze dveří..

Tak nová storyy :3 :D Jsem strašně ráda, že se mi povedla napsat! Jaký na ni máte názor? Prosím, moc prosím vyjádřete se!! Je to pro mě moc důležité. Myslíte si, že se vyplatí psát dál? :)

Děkuji za přečtení. A také předem za komenty a vote :D Určitě jich budou tisíce :D :D

A co se dozvíte v příští kapitole?- Co Lotty otci tak stále slibovala?

Vaše a jen vaše Ignis Spei :)