Básně

Oheň smrti

Čepel meče,
ohně žár,
píseň smrti,
oheň hrál.

Jezdec šířil plameny.
Nebudete spaseni,
spálí vás můj ohně žár!
Jezdec řval a koně hnal.

Domy, hrady, vesnice,
mrchožroutů žranice,
všude smrt a ohně žár,
rudý havran zakrákal.

Mávl křídly, letěl dál,
za ním jezdec koně hnal,
všechno hoří, nebe rudé,
ze života nic nezdube.

Havran letěl dál a dál,
tam kde žije lesa pán,
hřebec za ním tryskem hnán,
už je vidět lesa vál.

Stromy semklé v mocnou zeď,
lesa pán přichází teď,
rudý přistál před koněm,
jezdec v sedle předkloněn.

Skočil dolů,
tasil meč,
oheň vyšleh.
Pojď na zteč!

Mocný muž již z lesa vyšel,
natáh kuši, jak to slyšel,
na koruně s parohy,
zračí se barvy duhy.

Vyšel z lesa jeho pán,
střelil kuší, havran vzplál,
jezdec se jen zachechtal,
ty že prý si lesa pán.

Nečekal již ovšem na nic,
rychle skočil, mířil na líc,
pán ho změřil pohledem,
dupnul až zahřměla zem.

Tam kde ještě předtím stál,
byl jen kámen, jezdec řval.
Bojíš se snad zkřížit meče?
S rovným sobě jít do steče!

Jezdec hledal, kde je pán,
tiše stál a plamen plál.
V tom však vítr zafoukal,
i objevil se lesů pán.

V rukou kladivo třímal,
i na jezdce se zadíval.
Jezdec zbledl, pravdu znal,
rudý havran že mu lhal.

Vítěz boje předem dán,
jezdec mrtvý nad ním pán.
Oheň zhasl, stál tam pán,
v ruce hlavu, vítr vál.