Básně

Světlo temnoty

Dobře další věc co není báseň. Asi bych to měl přejmenovat na výplody mojí narušené mysli nebo tak něco. No je jedno, uvidím. Každopádně tohle ani doopravdy nevím co je, příběh, nebo spíš něco jako povídka. Sám netuším tak si to užijte.
Jinak nevím jestli to pochopíte, sám to z části nechápu, asi to bude tím že to je sepsána čast mejch pocitů a v těch se význam asi jako prase v matice.

Světlo temnoty

Předtím byli mé city mrtvé, srdce ledové a žil sem v temnotě. Dalo by se to nazvat štěstím? Možná, spíše ne, ale klidem? To rozhodně ano. Klidem který se opakoval každý den, klidem beze strachu z neznámého a beze strachu ze ztráty toho, o čem sem ani nevěděl že mi na tom může vůbec někdy tak moc záležet.
Pak přišlo světlo, krásné, jemné ale pomalu slábnoucí. Já rozhodl se znovu ho rozzářit. Věděl sem že to bude chtít hodně úsilí, trpělivosti a z části i odvahy. Světlo bylo slabé ale stále matně zářilo.
S mojí pomocí se mu každým dnem více a více vracela síla. Ale já vlastně nic neudělal, jediné co jsme doopravdy udělal bylo to že sem polevil na temnotě a dál světlu šanci znovu nabýt sílu.
Světlo nebylo jen krásné, bylo nádherné, úžasné a já nelitoval mých rozhodnutí, protože každé z nich mě směřovalo k němu.
Nyní světlo nabylo sílu. Je již mnohem silnější než při našem prvním setkání. A já pro něj udělal všechno co jsme mohl, a pořád to dělám. Ale i tak se bojím že si světlo nezasloužím, že ho nejsem hoden. Bojím se že to brzy světlo také pochopí a zmizí navždy.
Ale přeci jen byl sem odsouzen již kdysi dávno, již v době mého stvoření, k životu v temnotě bez štěstí a radosti. A i když doufám že světlo nikdy nezmizí bojím se že se jednoho dne znovu ocitnu sám v chladné temnotě, jak tomu bylo již mnohokrát.