THALLA

1. Niagáry

~Před třemi dny~
6:20 - vrní mi budík

Se zavřenýma očima natáhnu ruku k nočnímu stolku, kde nahmatám ten strašlivý, placatý přístroj a nekompromisně jej vypnu. Moc dobře vím, co mě čeká, až oči otevřu, proto se té představě zašklebím, než rozespale zamžourám před sebe. Z tlamy obludky, sklánějící se nad mou hlavou, se táhne provaz slin a téměř se dotýká mého obličeje.

Jak roztomilé...

Ještě chvíli ale dumám nad snem, co se mi zdál. Ten podivný sen se mi zdá poslední týden skoro pokaždé, co se mi podaří usnout.

Nacházím se v úplně jiném světě. Bosá chodidla mi šimrá tráva, hebká, měkčí než mech, a před každým mým krokem ulehá. Užívám si tepla hřejivých slunečních paprsků, když ke mně dolehnou zvuky. Zprvu téměř neslyšitelné, ale po chvíli poznávám, že jde o zpěv. To květiny. Pobroukávají melodie, jaké jsem doposud neslyšela. Ulehnu do trávy a pozoruji stromy, jež se svou podobou velmi liší od těch, co znám. Jak klidně stojí a nechávají si jemným větříkem pročechrávat košaté koruny. Slastně přivřu oči a z plných plic se doslova sladkého vánku nadechnu. Zaposlouchám se do jedné z melodií zpívajících květin, ale když už se zdá, že je mi píseň povědomá, procitnu.

Zrovna v tom nejlepším, jak jinak...

Otráveně vylezu z pod peřiny a po pečlivě vyslintané cestičce dobruslím až do kuchyně. Občas mám pocit, že tomu mojemu teleti v tlamě pramení Niagáry...

Z ledničky vytáhnu předpřipravenou směs masa a zeleniny, zaleju ji teplou vodou a nakonec ji podám tomu hrozně hladovému chudáčkovi.

Divím se, že za ty roky, co takhle přešlapuje na místě pokaždé, když mu chystám jídlo, v podlaze ještě nemám důlek.

Ještě počkám, kdybych vinou jeho hltání musela užít Heimlichova chvatu, a pak můžu s radostí zaplout do koupelny.

Musím říct, že se mi tam tedy vážně nechce. Ne proto, že je ráno a každá žena si v tuto dobu připadá jako třikrát spálená čarodějnice. Poslední měsíc se dějí hodně, hodně divné věci, které mé nervy a psychické zdraví směřují velice hluboko do... kýblu, a tak je pro mě každé ráno jako ruská ruleta.

Váhavě zvednu oči ke skleněnému obdélníku a s úlevou zjistím, že je vše při starém.
Výborně, zaculím se na sebe a chystám se na mytí obličeje.

Vyhrnu si jeden rukáv. ,,No to si děláš..." prasata.

...samozřejmě, že prasata.

Myslím, že se mi zastavilo srdce.

Jemně si přejedu po kůži, zdobené jakýmisi klikyháky. Pokusy o smytí jsou více než marné, je to tetování. Podivný druh umění, který stojí proti veškerým mým zásadám. Nikdy jsem nechápala, že vůbec existují ignoranti, kteří nehledí na riziko trvalého poškození epidermu a dobrovolně si nechávají narušovat kožní buňky vpravováním barviva stovkami vpichů za vteřinu. No a teď? Patřím mezi ně!

Už jsem z toho vážně na léčení. Nejdřív šedivé vlasy, pak oči... říkám si OK, Laro, je to tady. Stáří klepe na dveře. Ale tohle? TETOVÁNÍ?!

Z posledních sil mé, téměř zdevastované, psychiky se dopravím k pohovce, na kterou bez váhání padnu. Chvíli jen hledím do prázdna, než ke mně přijde mé telátko a složí mi hlavu do klína, čímž se mi snaží dát najevo, že když už všichni, on mě nikdy nezavrhne.

Aby ale bylo tohle všechno pochopitelné, musím začít od začátku...