THALLA

4. Tolkienův sen

~Současnost~
Takto spokojeně, s bílou hlavou, jsem si žila další týden. Žádné další drastické změny se, až na ty čáry na mém těle, neděly a já si vlastně tak trochu začala zvykat.
A zřejmě proto se dnes muselo vše změnit....

Opět se mi zdál ten sen.
Tentokrát jsem ale nepolehávala v hedvábné trávě. Běžela jsem vstříc lesu.
Proběhla jsem celou louku, v lese přeskákala všechna křoví, která mi stála v cestě, a zastavila se až v momentě, kdy jsem zaslechla dětský křik. Jásot. Rozhlédla jsem se, počkala, až se výskající dítě přiblíží a pak - skočila. Úlekem opět vykřiklo, ale vzápětí znovu zajásalo a skočilo mi do náruče. Snědý, drobný chlapec, vypadal jako nějaký kočovník.
Ruku v ruce jsme doskotačili na mýtinu, kde se v pravidelném kruhu rozprostíraly útulně vzhlížející chýše. Očividně nějaká primitivní vesnička. Přiběhly další děti. Smáli jsme se, dováděli a jejich rodiče nad tím jen pobaveně kroutili hlavami. Pak se ale něco změnilo.
Postupně jsem těm lidem přestávala rozumět, až se pro mě jejich jazyk stal úplně nesrozumitelný. Lidé si toho všimli. V tom okamžiku jejich výrazy dočista zamrzly. Jako by se mě báli, okamžitě odvolali své děti, couvali přede mnou, až nakonec prchli do svých obydlí.

Prudce jsem zalapala po dechu a otevřela oči. Cítila jsem podivnou úzkost. Vlastně bych řekla, že to byla lítost. Jako by mě trápilo, že se mě ti lidé zalekli.

Rozespalá jsem občas přecitlivělá, no. Nic víc za tím není.

Bylo brzy, ani pes ještě neslintal, ale věděla jsem, že znovu už neusnu. Čehož příčinou byla nepochybně bolest hlavy, která mi snad roztahovala lebku a vytlačovala oči z důlků. Rozhodla jsem se tedy vstát, lupnout piluli a přestat myslet. Aspoň na chvíli.

Sotva jsem ale překročila práh ložnice a spatřila to zvíře, ležící vprostřed chodby, než bych řekla obluda, vzaly mě mdloby.

Netuším, co se dělo mezitím, ani jak dlouho jsem takto ležela, ale když jsem se probrala, nebylo to o nic lepší. Vlastně to bylo mnohem horší. ONO mě to olizovalo!

To ONO vypadalo, jako by mého maličkého Ryanka sežralo. Přísahám, že ten pes vyrostl o dobrou polovinu. Jestli doteď někdo říkal, že mám doma tele, tak teď tam byla rovnou kráva.

Samozřejmě jsem tušila, že se mi přes noc asi nevyměnili psi, věděla jsem, že je to můj Ryan a taky jsem si dost dobře uvědomovala, že to není pouhý blud. Ani tak jsem to ale neuměla překousnout. Neuměla jsem si představit, co s takovým vlkodlakem budu dělat. Jak ho budu venčit? Čím ho budu krmit?? Co když zítra už ani neprojde dveřmi???

Pohled do jeho miloučkých očí mě ale obměkčil, a tak jsem to všechno hodila za hlavu a vydala se mu vyházet celou lednici s myšlenkou na to, že asi budu muset odkoupit jatky.

Mé další kroky následovaly kam jinam, než do koupelny. Promnula jsem si už méně bolavé spánky, pohlédla do zrcadla a přísahám, vykřikla tak, že... vlastně nevykřikla.
Ani na to jsem se nezmohla.

Že mi během pár hodin zbělaly vlasy? Csss, kdo by se nad tím vůbec pozastavoval, že jo...
Ale tohle?

Hleděla jsem na někoho dočista jiného.

Krom barvy vlasů nezůstalo nic při starém. Ze splihlých, původně nazrzlých, pár chlupů po ramena, se najednou staly husté, stříbrné kadeře, sahající do půlky zad, s ostrými konečky, jako by několik let neviděly kadeřníka, díky čemuž působily tak... tak nějak divoce.

To ale pořád nebylo to nejhorší...

Celé mé vzezření se změnilo do posledního detailu. Pokožka zbledla, rty dostaly pudrově růžový nádech a obličej ostřejší rysy. Uši, pečlivě schované pod tím šíleným množstvím vlasů, ozdobila spousta drobných zlatých kroužků, kuliček a čirých kamínků.

Nejvíc z toho všeho mou pozornost ale zaujaly tajemné, bouřkově šedé oči s dlouhými řasami.

,,To je šedý zákal?!" vyhrkla jsem první, co mě napadlo, roztahujíce víčka všemi směry, abych se ujistila, že je to naprostá hloupost. Pak jsem si opatrně ohmatala celý obličej. Chtěla jsem se ujistit, že skutečně vypadám, jako bych vypadla z Tolkienova snu.

Všechno na mě je tak perfektní. Pleť, rty, vlasy, ty neskutečné oči... až jsem z toho v rozpacích. Takhle dokonale krásné jsem si vždy představovala bohyně. Je to tak neuvěřitelné, tak nadpozemské.

V nejhorším psychickém rozpoložení, jaké jsem kdy zažila, jsem se sesunula po stěně až na zem, schoulila se do klubíčka a povolila všechna slzná stavidla. Hlavou se mi honil nespočet negativních myšlenek, a s tou poslední, v podobě toho, že takto nejsem schopná normálně žít ani já, ani můj přerostlý pes, přetekl pohár mé trpělivosti. Cítila jsem obrovskou potřebu do něčeho praštit.

A tak se stalo.

Vyskočila jsem na nohy a oddupala do kuchyně. Veškerý vztek, strach a zoufalost jsem nahromadila do zatnuté pěsti a plnou parou ji namířila do nebohého, klidně postávajícího spotřebiče.

Jeden by čekal bolest a možná i zlomený prstík, místo toho se však má ruka ocitla po loket v lednici.

,,Tak teď už jsem ji definitivně zabila," zkonstatovala jsem stav mé nebožky ledničky a ani se nad tím nepozastavovala. Vlastně jsem to tak trochu čekala.

Znovu jsem si v hlavě promítla všechno, co se mi během té chvíle stihlo stát a došla k názoru, že to takhle dál nejde. Bez váhání jsem popadla telefon a vytočila Thomase.

Potřebovala jsem mu to říct. Doteď jsem všechna ta tajemství pečlivě tajila, ale už to zašlo příliš daleko. Všechno.

Do tří minut se ozvalo klepání. Pootevřela jsem dveře tak, aby mě neviděl a škvírkou mu podala následující instrukce: ,,Až ti řeknu, jdi do obýváku, posaď se a zavři oči. Teď se na nic neptej."
Otočila jsem se zády a rychle odběhla za roh, aby se z mého nového já nevyvrátil hned ve dveřích.

Když jsem se ujistila, že všechno poslušně splnil, postavila jsem se před něj.

,,Můžeš," povolila jsem.