THALLA

3. Karate girl

První projevy se objevily přibližně v polovině minulého měsíce. Šlo o to, že jsem začala být velmi chladná ke svým podřízeným. Totiž, nikdy jsem nebyla bůhví jak milá, ale tohle byl extrém i na mě. V té době jsem si toho samozřejmě vůbec nebyla vědoma, ale když se pak vše vrátilo do starých kolejí a oni se mi svěřili, dlouho jsem přemýšlela, jestli nejsem psychopat.

No a pak se to stalo...

~flashback~
Končila jsem v práci pozdě a vydala se domů zkratkou. To je tak, když máte dva doktoráty, dokážete i ze spaní vyjmenovat všechny buněčné organely a jejich význam, ale že se nechodí zapadlými ulicemi NY ve dne, natož pak v noci, vám prostě nedojde...

Zrovna jsem procházela uličkou mezi domy, když jsem periferně zahlédla stín, patřící muži za mými zády.

,,Copak, ztratila ses?" zachraptěl.

Musím uznat, že jeho hlas zněl velmi vábně, koneckonců ani nevypadal nejhůř, přesto se mě zmocnil strach, jaký snad ještě nikdy. Zrychlila jsem krok, jenže to stejné udělal i on. A vzhledem k tomu, že byl snad o dvě hlavy vyšší než já, než bych mrkla, stál vedle mě.

Moc se nezdráhal, chtěl mě pohladit po šíji, ale já uhla. Úlisně se usmál, znovu se ke mně natáhl a dočkal se stejné reakce. A tehdy už přestal s opatrností.

Chytil mě za paži, přitáhl k sobě a já mu na oplátku vrazila pěstí.

... ovšem mě předtím nikdo neupozornil, že to bude bolet i mě.

Byla to plně podvědomá, automatická reakce. Úplný reflex. Má ruka přistála na jeho nose, přičemž zasáhla i oko. Zajistila jsem si tedy alespoň mlhavou šanci k útěku. K mé smůle jsem ale nebyla dostatečně rychlá.

Celkem jsem ho tím vytočila, poněvadž se slovy: ,,Ty děvko!" mě přitiskl k chladnému oprýskanému zdivu a chtěl si rozepnout kalhoty. K tomu se však vůbec nedostal, protože nevím co, ale díky bohu za to, se ve mě probudilo a já do něj žduchla.

Rozumějme tomu ale tak, že jsem do něj vrazila takovým způsobem, že ho zastavil až náraz do protějšího domu, kde se jeho tělo bezvládně sesunulo k zemi.

Chvíli jsem na něj zírala, neschopna pohybu. Pak jsem si ale všimla, jak místo pod jeho hlavou začala zalévat červená tekutina a pomalu jsem přicházela k sobě. Začalo mi to docházet.

Je kaput, KO, prdí do hlíny... prostě jsem ho zabila!

Můj pohled upoutala cihlová zeď domu, s pomalu se rozrůstající prasklinou.

,,Rozbila. Jsem. Chlapem. Barák," pronesla jsem s důrazem na každé slovo a marně se pokusila potlačit paniku, která se mě neúprosně zmocňovala.

Podlomila se mi kolena. V mé hlavě nebylo jiné myšlenky, než abych už byla doma.

Složila jsem hlavu do dlaní a pocítila slabé škubnutí. Opatrně jsem odlepila ruce od očí a prožila další šok. Seděla jsem v chodbě mého úžasného, bezpečného bytečku v pozici, ve které jsem opustila onu uličku a Ryan mě nadšeně vítal.

~end of flashback~

Nějak jsem tehdy nevěděla, co si o tom myslet. Jestli plakat, smát se, propadnout hysterii nebo se hlásit na léčení. Doufala jsem, že mi ten úchyl třeba něco píchnul a tohle byl jen špatnej trip nebo tak něco. Zanedlouho jsem ale zjistila, že nebyl.

*****

Uběhly dva týdny od onoho incidentu a já opět začala pociťovat vnitřní změny. Silná emoční nestabilita a tak podobně. Viditelné změny však přišly teprve před týdnem.