Kdysi dávno vypukla válka pro vyhynutí draků, kde padla samotná matka draků, královna Viktorie.
Mnoho lidí věří, že draci nikdy neexistovali. Mohl za to například důvod toho, že se báli nebo nebyly zkrátka důkazy.
Dokud se nenarodila dívka s dračí...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nade mnou se tyčil mohutný drak. Byl tak velký, že se divim, že jsem ho ještě nikdy neviděla. No každopádně jsem se rozeběhla. Pryč, daleko od toho majestátního zvířete. Vždy jsem snila mít draka, ale když teď vidim naživo toto stvoření , utíkám před nim. Tentokrát se za sebe ohlížet nebudu. Utíkám dál, co mi nohy a dech stačí, ale né dost. Musim se někde se schovat. S takovou mě chytí a bůh ví, co ze mě zbude. Zalezla jsem do hustého jehličnatého lesa a čekala, co se bude dít. Nějakou dobu jsem tam přečkala a když jsem si byla jistá, že nic neslyšim, štěstí opět nestálo na mé straně. Ten drak o mně věděl, že tu jsem. Číhal tu na mě celou dobu. Jak je možný, že jsem ho neviděla?
Majestátně přede mnou stál a mohla jsem si všimnou jak mě pohledem propaluje. Byla jsem strachy bez sebe. Může si se mnou dělat, co chce! Vždyť já teď objevila draka. Určitě si myslí až přijdu do vesnice, tak všem vykecám, že drak žije. Bez tak by mě měli všichni za blázna. Drak najednou vyprskl střípky ledu a já se stáhla ještě víc. Chce abych se ho bála. Možná se bojim, ale je mi to jedno. Ať mě klidně sní. Mám před sebou DRAKA ! Jedinečná příležitost ho vidět, pohladit ho... Odhodlaně a přesto opatrně jsem se zvedla. Zdálo se mi jakoby drak trochu znejistěl. Jeho kůže byla namodralá, hodně tmavá a přesto krásna a lesklá. Jeho oči svítili modří do dálky. Byli tak světlí jako měsíc v noci. Jeho drápy byly obrovské, nemluvně o jeho zubech! Z kůže na hlavě mu vyčnívaly rohy.
Udělala jsem krok do předu. Zvíře se ani nehlo. Pečlivě mě sledovalo. Nijak neútočil. Udělala jsem další krok, ale zvíře nemělo žádnou opět reakci. Takže jsem k němu takto opatrně dokráčela dokud jsem nebyla až u něj. Musela jsem dost zaklonit hlavu, jelikož on svojí měl vysoko. Po nějaký chvíli jsem ji dala zpět. Před sebou jsem měla jen jeho kůži. Najednou mě přepadl smutek. Kdybych mohla být spojena s drakem jako binat, bylo by to až nepopsatelný pocit. Už teď vim, že nejsem binat toho to zvířete. Pozná se to tak, že pokud vás nebude chtít zabít, nebude s vámi propojen. Pokud vás zabít chce; nastane propojení. I kdyby mě ten drak zabít chtěl, je to krz toho abych neprozradila jeho život. Byla jsem tím zvířetem tak fascinovaná, že to přebíjelo pocit strachu. Hladila jsem toho draka dokud jsem si všimla, že ke mně sklopil hlavu. Jeho výraz byl hrozivý. Stejně jsem potlačila strach. Koukala jsem mu zpříma do očí a snažila jsem se dotknout jeho hlavy. Když v tom otevřel pusu a chtěl začít chrlit oheň. Nevystraší mě. Ne, nedovolím mu to. Anebo ať mě klidně zamrazí. Aspoň vim, že draci existují. Pevně jsem zavřela oči a natáhla ruku k jeho tlamě. Měl ji tak velkou, že bych se do ní vešla celá.
Když jsem se dotkla jeho hlavy konečně, otevřela jsem oči. Pohlédla jsem do jeho rozšířených očí. Asi začne běsnit. Podle toho, co chrlil, usuzuji, že je to drak ledový podstaty. Najednou se vznesl a začal opět chrlit led. Schovala jsem se za nejbližší kámen. Uvažuji nad tím, že se sním zkusim asi propojit. Za zkoušku nic nedám. Další krok je se k němu dostat a sáhnout na něj. Jak to mám asi dokázat, když je několik metrů nad zemí. Boha jeho. No nějak to zvládnu. Vylezla jsem a zaostřila draka. Vůbec nevim, co mám dělat. Jak se ho dotknout. Budu nějak doufat, že přistane. Pod jeho chrlením mrazu se začali stromy obalovat ledem a vůbec; všude kolem něj se začalo obalovat ledem. Dokonce i mě byla zima.
Stála jsem tam a čekala, co se bude dít. Stále sebou házel ve vzduchu. Žádná známka toho, že by chtěl přistát. Asi to vzdám. Po dlouhém přemýšlení jak ho donutím přistát, jsem dospěla k tomu, že si lehnu na zem a budu dělat mrtvého brouka. Najednou zaútočil na kámen vedle mě, akorát mi přihodil do karet. Odskočila jsem hodně daleko a nezapomněla jsem na bolestivý křik. Dopadla jsem na tvrdou zem a ani už jsem se nehnula. Slyšela jsem ještě tak dvě rány dokud kolem mě všechno neutichlo. Ani rozpřažení křídel jsem neslyšela. A jak jsem doufala, drak ke mně opravdu přišel. Odfrknul si. Nedůvěřivě. Draci jsou chytrý stvoření. No stejně jsem hrála nadále mrtvou. Dokud se jeho hlava neocitla úplně u mého těla. Cítila jsem jak si mě očichává. V tu ráno jsem otevřela oči, zvedla ruku a dotkla jsem se ho. Kdyby vycítil, a to, že by určitě vycítil, že jsem na živu, byl by se mnou ámen.
A poslední krok propojení bude určitě se mnou ámen. Měl by začít běsnit a já bych měla jakým si způsobem přežít jeho útok. Na život a na smrt. Od sourozenců vim, že by se kolem mě měla vytvořit automaticky jaká si modrá bariéra. Postavila jsem před draka, který si připravoval svou smrtící zbraň a já potají opravdu doufala, že se propojíme, anebo neumřu. A když už vypustil ostré střípky ledu, pevně jsem zavřela oči.
S udivením jsem otevřela oči, jelikož jsem necítila žádnou bolest. A světe div se...
