Kdysi dávno vypukla válka pro vyhynutí draků, kde padla samotná matka draků, královna Viktorie.
Mnoho lidí věří, že draci nikdy neexistovali. Mohl za to například důvod toho, že se báli nebo nebyly zkrátka důkazy.
Dokud se nenarodila dívka s dračí...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V jeskyni, ve které jsem dříve spala, teď procházím a blížím se k dalším drakům. Medea povídala něco o rituálu, spojení mezi mnou a ostatními draky jako můj otec. Říkala, že je osm draků s tim, že jedno se před pár dny vylíhlo a ani si nebyli jistí, zda se narodí. To, co mě čekalo, mě dosti vykolejilo. Za tou dlouhou cestou se ukrýval jaký si ostrov, lemovaný krásnou křišťálovou vodou. Kde si byl i písek a pak byla jenom samá zeleň. Všechno to vypadalo jako sen. No žádného draka jsem zatím neviděla. Ani po dlouhém rozhlížení a kochání kolem sebe. Kam jsem se teda ještě nepodívala – nahoru. Zásah do černého. Kroužilo tam několik draků různých velikostí, jinak zbarvených. Z úst mi vyšlo tiché ‚oh'. Stále jsem byla ze všeho toho v šoku a nevěděla, co si o tom myslet, ale vim, že můj sen se splnil.
Kolem mě se vytvořil vítr a já zjistila, že Medea odlétla za ostatními draky. Koukala jsem na ně, chvíli do sebe schválně naráželi, poté chrlili a řvali jeden na druhého a nakonec všichni slétali dolu na nějaký určitý místo. 'Skoč' ozvalo se mi v hlavě a já bez váhání skočila. Jenže pode mnou absolutně nic nebylo. Automaticky jsem začala pištět. Přestala jsem v momentu, kdy mě někdo zachytil. Medea. Přistály jsme a kolem mě bylo hned sedm draků. Kolem mě byly kostry a pozůstatky jiných draků. Schovávali jsem se, kde si ve skalách opět. Světlo se tu přijímalo díky ohňům jinak by tu byla tma. Nacházeli jsme se v jakým si kruhu. A pak draci. Mohutní, majestátní, nádherní draci. Díky pouhým ohňům jsem nemohla určit přesnost jejich zbarvení. Někteří byli do fialova, někteří do modra a jiná zas do zelena, hněda a bíla. Ale! Je tu jenom sedm draků, Medea říkala, že jich je osm. Postrádám jednoho draka, zřejmě o kterým mi říkala, že se nedávno vylíhl. Koukla jsem zpátky na draky a všichni jako by koukali na sebe a povídali si, možná ano, možná si povídali telepaticky. Když náhle jeden z draků přiblížil hlavu ke mně a očichával si mě.
Jak probíhá takový rituál, by mě zajímalo. Jako když se spojí zvíře s člověkem? Budu muset přežít útok všech draků, a nebo budu muset nechat kapat svoji krev z dlaně do nějaké nádoby či čeho. 'Nastav dlaň' a tak jsem učinila. 'Rituál probíhá tak, že si nožem řízneš do dlaně a krev, která ti poteče se musí dostat do té mísy před tebou, stačí pár kapek krve. Poté si stoupneš opět sem a ostatní draci včetně mě přidají i svou krev. Jakmile krev steče do tohohle znaku' ukázala znak vedle mě, který značil křídla draka, 'položíš na něj svou pořezanou ruku'. To zní jednoduše, na náznak, že to všechno chápu jsem jenom kývla. Medea zase kývla na náznak, že můžu začít. Vzala jsem tedy nůž do ruky a přešla ke kamenný míse, ze který vedla trubka, jež končila u dračího znaku. Nůž jsem položila na svou pravou dlaň a bezmyšlenkovitě jsem sjela. Štíplo to. Z mých úst se dostalo menší bolestní syknutí, ale pokračovala jsem. Jedna kapka, druhá kapka, třetí, čtvrtá a nakonec pátá kapka. Pálení na mě pravé dlani jsem se pokoušela nevnímat a šla jsem zpátky. Ovšem jsem cítila pohledy všech přítomných draků. Ostrý nůž jsem položila opět na své místo a sledovala jsem každého z draků jak i oni přispívají svojí krví. Na to jeden z draku flusnul a krev se promíchala. Že by větrný drak? Hned na to krev ztékala do už zmiňovaného znaku a jakmile byl znak plný svou ruku jsem přitiskla. Čekala jsem na znak nebo nějaké znamení, že konečně můžu ruku sundat. No nic takového nepřicházelo a já se podívala na Medeu. Když jsem říkala, že opravdu čekám na nějaký znak nebo znamení, nemyslela jsem tím obrovskou kouli, různě barevnou, řinoucí se přímo na mě. Než jsem se stačila nadát a nějak zareagovat. Vytvořil se kolem mě modře průhledný štít a koule neměla šanci se mě dotknout. Podobně jako u Medei. Jak mile se koule plná blesků, vody, listí, větrů, ohně, ledů dotkla brány okolo mě, praskla. Stále jsem tam dřepěla s rukou položenou na znaku a nestačila se divit. Štít kolem mě zmizel.
'Hotovo. Myslim, že Vice [Vise] s tebou rád půjde a poví ti o dracích v jeskyni a naší historii.' 'No tak počkat! To je jako všechno? Co ta koule? Co kdyby mě zabila? A proč tu není poslední drak? Co bude teď? Myslela jsem, že půjdem pro otce!' Když najednou vedle mě uhodil blesk. Stála jsem jako přimražena a ani jsem nedutla. 'Dobře půjdu si poslechnout historii draků,' .
