Kdysi dávno vypukla válka pro vyhynutí draků, kde padla samotná matka draků, královna Viktorie.
Mnoho lidí věří, že draci nikdy neexistovali. Mohl za to například důvod toho, že se báli nebo nebyly zkrátka důkazy.
Dokud se nenarodila dívka s dračí...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Hned jak si drak všiml, že jeho útok odrážím, přestal. A mě automaticky zmizela bariéra. Momentálně jsem byla štěstím bez sebe a na druhou stranu jsem se bála. Jestli jsem tedy spojená s drakem, co to pro mě do budoucnosti může znamenat. Musim se přesvědčit, že se to opravdu děje. Zkusim telepatii. Ale co řeknu??!
„Nemusíš říkat nic," cože? „Nemusíš říkat nic. Slyšíš mě jen ve tvé hlavě. Přesně tak, telepatie. Takže ano, jsme propojené." O můj bože. Zajímalo by mě jestli umím taky odpovědět. Snad to není složité. „Vůbec ne, jen si mysli, co chceš říct a pošli to," Jak do pekla ví, co chci udělat, jak může vědět, co si říkám?! „Čtu ti myšlenky,"'Tak mi přestaň číst myšlenky, docela mě to znervózňuje, jelikož se pokouším navázat telepatii!'Začínám být naštvaná... 'Už ti to jde, vidíš, že to není vůbec složité,' zarazila jsem se. Ten drak měl pravdu, já to dokázala. Říkala, že jsme propojeNÉ, v tom pádě to znamená, že je to saň. Fajn, zkusim to ještě jednou. 'Slyšíš mě?' pozorně jsem sledovala dračici a ta mi kývnutím hlavy dala znamení, že slyší. 'Fajn, takže když jsme teď jako propojené, co se bude dít? A jak je možné, že já jsem propojena se zvířetem královské krve? Ani k zahradníkovi na hradě nejsem blízko titulu! Můžeš mi povědět historii? Co všechno se stalo? Jak je možný, že jsem viděla královnu Viktorii s královnou Amandou? ...' chtěla jsem pokračovat, když v tom mě zastavil zvuk v hlavě. 'To stačí! Je toho moc, co budeš potřebovat vědět a naučit! Všeho bude pro tebe teď moc. Navrhuji, jelikož jsi dlouho nebyla doma, vrátit se domů, vymyslet si, kde si tak dlouho byla a až budeš plně vědomá; přijď. Ale nechoď hned zítra a ani pozítří. Až tvá mysl bude klidná a budeš plně vědomá, že už nejsi jenom člověk a vědoma toho, že tvé schopnosti jsou na jiném levlu, přijď. Teď tě dovedu domů.' koukala jsem a mlčela. Zarazila mě. Dost mě zarazila. No i tak jsem kývla. Sklonila krk a bych mohla vylézt. Pevně jsem se chytla abych nespadla a vzlétly jsme.
Cítila jsem motýlky v břiše. Opravdu se to děje! Jsem na křídlech draka a vzlétávám. Cítim se volná jako ptáček. Začíná se stmívat, takže obloha graduje z červené do oranžové. Je to nádherný pocit. Stoupáme až k mrakům. Natáhnu ruku a ta projde skrze oblak. Vítr mi víská ve vlasech a paprsky slunce dopadají na kůži, přičemž mě hřejí. Užívám si ten pocit. Konečně to mohu vidět všechno z takové výšky.
Přistály jsme nedaleko mého bydliště, ale né tak blízko aby dračice nebyla prozrazena. Kývnutím hlavy a samozřejmě s úsměv na tváři jsem se rozloučila. Doběhla jsem rychle domů a čekala jsem výprask. A tak se stalo. Jen, co jsem otevřela dveře v nich byl bratr. Kyle. A dokonce doběhla i matka. A pak i otec a nakonec i celá rodina. Nevinně jsem se usmála a čekala, co se bude dít. Nikdo neví, co se stalo ani nic jiného a nikomu nic říct nemůžu. Ani Kyleovi. Když v tom se rozpřáhla matky ruka. Jenže byla v čas zastavena Kylem. „Nemůžeš ji mlátit," upozornil ji a stočil pohled na mě. Byla jsem šokovaná. „Kde jsi byla? Hledali jsme tě celý dny, všude, ani po pachu jsme tě nemohli najít. Naposled v lese. Cos tam dělala?! Myslel jsem, že ten je pro tebe tabu, neříkal jsem ti to jednou?! Tris, co pak ses úplně zbláznila?" začal na mě bratr křičet. Kouakala jsem a nevěděla, co mám říct. „Tak co mi na to povíš?!" škubla jsem sebou. „Já ... já... já jsem. Ztratila jsem se v lese. Už se to nestane, omlouvám se," řekla jsem provinile. To, co přišlo jsem nečekala.
Kyle mě objal. „Tak moc jsem se bál," vydechl úlevně. Mezi tim, co se všichni vypařili. Objala jsem ho nazpátek. Když v tom jsem cítila něčí rty na temeni hlavy. „Jsem rád, že jsi doma," „Tati?" udivila jsem se. „Večeři máš na stole, najez se a upalujte spát. Zítra trénujeme spolu," mrkl na mě a odešel. Souhlasila jsem a šla udělat to, co řekl otec. Po jídle a hygieně jsem šla do postele. „Jsem ráda, že tu jsi, špatně se mi usínalo, když jsi tu nebyla," zašeptala do ticha malá Lydie. „Oh Lyd, to si jenom myslíš, to byla náhoda, když jsem tu nebyla a tobě se špatně usínalo. Ale teď už tu jsem, nemáš se čeho bát," ukonejšila jsem ji a obě jsme usnuly. Ráno jsem se vzbudila, udělala hygienu a šla dolu jako ostatní na snídani. Dala jsem si cereálie a pak čekala na zahradě na tátu.
Šly jsme na louku blízko k lesu. Cestou tam jsme ani jeden nepromluvili. Bylo to takový to příjemné ticho. Nebe bylo jasné a počasí přívětivé. Táta má dva živly jako jediný z rodiny. Zem a oheň. Umí je skvěle ovládat. Otcův společník je vlk. Má hned několik, jelikož když si našel Sira Chaimeho, měl už rodinu, takže provedli rituál propojení. Jediný, co je na tátovi tajemného, co nikdo neví, co to je, je to, že má na ruce vyřezaný nějaký znak. Přijde mi, že to funguje jako nějaký souhvězdí. Je to jaká si spirála, která se stále prodlužuje. Má to na levém rameni.
Konečně jsme se zastavili a já se rozhlédla kolem sebe. Nikdo nikde, všude jen příroda a my s otcem. „Tak jo, začneme tim, že mi vytvoříš vír z listí," tak jo, rotaci jsem se už učila. Zatnula jsem ruce v pěst a soustředila jsem se. Oči jsem měla otevřený a koukala na listí, zda se pohybuje nebo ne. Chvíli trvalo než se něco dělo. Následně se mi podařilo zvednout lístek po lístku a nakonec s nimi točit ve vzduchu. „Fajn, to by bylo, teď mi zvedni nějaký dosti velký šutr," rozhlídla jsem se a zahleděla jsem se na kámen o velikosti dvou medicinbalu. Zvedla jsem ho a následně s nim hodila jak mi bylo později řečeno. A jako poslední, co jsem měla udělat, bylo vytvořit zeď. Otec to odůvodnil tak, že se potřebuji i bránit a nemůžu jenom útočit, kdyby se něco dělo. Sehnula jsem se tedy k zemi a dotkla se ji oběma rukama. Myslí jsem zabloudila hluboko v zemi. Snažila jsem se energetickou silou vzít kus zeminy a vyzvednout. Prosim ať mi k tomu pomůže binatství. Uběhlo snad několik dlouhých minut dokud jsem si nebyla vědoma toho, že bych to dokázala. Když už jsem si vědoma byla, otevřela jsem oči a zjistila, že se mi to povedlo. Byla jsem nadšená! Na poprvé! Jenže moji radost utnul otec v momentě kdy řekl „Zeď musí dostatečně pevná aby zabránila i sebe menšímu útoku, takže do toho musíš vložit dost síly a taky, kdybys to dělala takovým to tempem; útočník by tě zabil už pětkrát,"
„Ale chtěl jsem ti něco jiného. Vim, co se stalo Beatrice..."
Ahoj! Byla bych ráda kdyby jste mi hodili pod tuto kapitolu nějaký ten komentář ať vim zda pokračovat nebo něco pozměnit a vše možně.. Díky!! A taky děkuju za poctivé čtenáře.. ❤
