Kdysi dávno vypukla válka pro vyhynutí draků, kde padla samotná matka draků, královna Viktorie.
Mnoho lidí věří, že draci nikdy neexistovali. Mohl za to například důvod toho, že se báli nebo nebyly zkrátka důkazy.
Dokud se nenarodila dívka s dračí...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pomalu se už stmívalo a já se rozhodla jít domu. Cestou lesem jsem přemýšlela o tom, co říkal Kyle. Taktéž mi vrtalo hlavou, co mi matka tají. Z mého přemýšlení mě vytrhl podivný zvuk ozývající se hlouběji v lese. Nevnímala jsem to a šla jsem dál, rychleji. Zvuk se ozval znova, blíž. Dobře, třeba to je jen nějaký zvíře. Nic nebezpečného. Šla jsem dál. Když se najednou ozval divný zvířecí zvuk od skál. Byl tak hlučný a pronikavý. Stála jsem na místě jak přikovaná. V tom jsem uviděla obrovský stín. Vzhlédla jsem na oblohu, ale nic tam nebylo. Začala jsem utíkat jako o život. Cítim se jako blázen. Sdce mi buší dvakrát tolik, co normálně. Mé nohy nezastavují a jakoby se snažila jedna předběhnout tu druhou. Ohlédnu se za sebe a zjišťuji, že jsem udělala chybu. Moje nohy nestojí pevně na zemi a já ztrácím kontrolu. Zjistila jsem, že za můj tvrdý pád může kořen. A než najdu rovnováhu, kutálim se z kopce. Pociťuji jak se mi klacíky zapichují do těla, kameny škrábají jak nahou kůži tak i přes oblečení a hlína se mi dostává do pusy. Křičim bolestí.
Jakmile jsem v klidu, snažim otevřít oči. Tělo mě neskutečně bolí. Konečně otevřu oči a vidim, že jsem se dokutálela někam na rozlehlou louku. Pokusim se ze sebe dostat všechnu tu špínu a dostat se odsud. Bohužel nevidim ani na kilometry domov. Nic. Takže šlapu ten kopec ze kterého jsem slítla. Jdu cestou kterou jsem běžela od kamene. Už je tma a já nevim, co mám čekat od tak temného lesa. Pro moje překvapení nepřekvapení jsem se opět ztratila. Ten les je snad prokletej. Už nemůžu. Podlamují se mi nohy a oční víčka pomalu, ale jistě zavírají. Rozhlédnu se, kde se můžu schovat a přespat dokud nebude světlo. V mém zorným poli se objeví skály. Skály odkud vycházely ty divné zvuky. Bohužel jsem byla tak vyřízena a zraněna, že mi to bylo jedno. Panovala tu jaká si děsivá, temná, hustá atmosféra. A bylo tu ticho jak v hrobě. Zašla jsem do skály a aspoň o tři metry jsem se usadila. Chvíli jsem čekala jestli něco neuslyším, ale nestalo se tak. Takže jsem v klidu zavřela oči, opřela o skálu a usnula.
Pomalu jsem otevírala oči, když v mých uších zazněly něčí cizí hlasy. Prudce jsem se zvedla, ale nikoho jsem tu neviděla. I přesto, jsem ty hlasy slyšela. Šla jsem potichoučku zjistit komu patří hlas. Hned za rohem jsem viděla světlo. Nahlédla jsem tam a viděla oheň a dvě osoby. Ženy. Oblečeny královského oděvu. Jedna měla zlatavě blonďaté vlasy a jemné modré šaty. Druhá měla černé havraní vlasy s červenými šaty a jelikož byla otočena čelem viděla jsem její rudé rty a studánkové oči. Jsou to snad královny? Ale může být jen jedna královna, královna Diana země Fiunise. Stála jsem tam schovaná a poslouchala, co si říkají. „Amando, potřebuji abys pro mě něco udělala," počkat. Královna Amanda? Ta vládla několik let zpátky. „Cokoliv, co budeš chtít, Viktroie" Něco mi tu nesedí. „Víš, že se blíží válka a nemůžu dopustit aby mí draci zahynuli nebo tak. A taky je nemůžu vystavit tomu nebezpečí, protože obě víme, že po mně půjde celá zem. Půjde po mě Rodric s jeho králostvím. Bojim se, že nezvládnu vyhrát válku. Jako královna všech jsem selhala. Proto tě prosim, až sem pošlu mé draky, vytvoř bariéru ať se do skály dostane jen ten komu koluje dračí krev v těle," cože? Nechápu tomu. "Slibuji, že tak učinim. Já, společně se Stephenem ti pomůžeme. Ač to bude krveprolití, už to nezastavíme. A jelikož jsi královna nás všech, znamená to, že jsi nejmocnější. Což vede k tomu, že to vyhraješ." Vrátila jsem se snad do minulosti? To je nemožný.. Jak bych to asi dokázala?
Najednou jsem upadla do černé jámy a otevřela jsem oči. Zjistila jsem, že opět sedím na stejném místě. Byl to sen. Z dávne doby. Zajímalo by mě, jestli si to má fantasie vymyslela nebo se toto opravdu dříve stalo. No pro teď to nebudu řešit.
Co mě udivilo dále, bylo to, že je mi teplo. Byla jsem v jeskyni, kde normálně bývá zima a venku byla taky zima. Zjistila jsem, že můj zdroj tepla je rozdělaný oheň vedle mě. Nikdo kromě mně tu není. Fajn, mizim odtud. Venku už je světlo a doma se třeba strachují. Opatrně jsem vycházela z jeskyně a rozhlížela kolem. Opravdu nikdo nikde. Když už jsem byla venku, tak náhle přede mě padala zídka ze skály. Neřešila jsem to. Šla jsem dál. To jsem nevěděla, co bude následovat. Těsně za mými zády spadl veliký šutr. Oddychla jsem si, že už jsem na tom místě nestála. Asi je už dost stará ta jeskyně. Koukla jsem se nahoru a stála jsem jako opařená. Ať mě někdo štípne! Že nevidim to, co vidim. Proboha!
