Kdysi dávno vypukla válka pro vyhynutí draků, kde padla samotná matka draků, královna Viktorie.
Mnoho lidí věří, že draci nikdy neexistovali. Mohl za to například důvod toho, že se báli nebo nebyly zkrátka důkazy.
Dokud se nenarodila dívka s dračí...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Další ráno jsem se probudila v jeskyni zahalené Medeim křídle. Když jsem vyšla na čerstvý vzduch, slunce teprve vylézalo. Začínající sluneční paprsky lehce obalovaly můj obličej, kolem byl slyšet ptačí zpěv, divoká řeka o sobě dávala taky znát a lesní zvířata ovšem taky. Vyšla jsem na skálu a rozhlížela jsem se kolem. V dálce jsem zahlédla něco létajícího, musela jsem přimhouřit mé oči abych poznala, že je to drak a navíc Vice. Jak je možný, že nikdo nevěděl, že draci sídlí tady, že je nikdo neviděl, když lítají tak vysoko. Pomyslela jsem si. A může mi i on číst myšlenky?
‚Samozřejmě že můžu, i na takovou dálku.' Leknutím jsem nadskočila. Ou, aha. Telepatie je zvláštní věc. Funguje jenom mezi zvířaty a binaty, ale jen na omezenou dálku. ‚Například rod Igenia mají tu schopnost, že mají neomzenou telepatii. Komunikace jim nic nenaruší, takže si můžou předávat myšlenky z druhého konce světa.' Myslim, že to je fantastická věc.
‚Vice?'
‚Ano?'
‚Můžeš mi prosím povědět něco o posledním drakovi?' Zeptala jsem se mile. ‚No myslim, že bys měla o něm vědět.' Přilétl ke mně a pokynul abych nasedla. Hned jak jsem se pevně uchopila, vzlétli jsme. ‚Tak jak jsi říkala ano, je to poslední drak. Zatím. No je tu jedna nevídaná věc. Má zcela jiné zbarvení a jeho růst neodpovídá normálnímu růstu draků. I živly umí už používat. Sice maličko, ale už něco jo.' Počkat, co? Živly? ‚Já myslela, že drak má jeden živel.' ‚To je ta nevídaná věc. On má všechny čtyři.' Ehm, cože? ‚Očividně zdědil hodně po matce ale i otci.' ‚Jaké je jeho zbarvení? ‚Je duhově metalicky zbarvený. A myslim, že pro dnešek vše. Spíš mi pověz, co budete dneska dělat vy princezno.' ‚Myslim, že toto je uspěchané oslovení, tak to mě oslovovat není ještě na prvém místě.' ‚Ale, povim ti tajemství. Neoficiálně jsi jako všichni, princezna a královna. Princezna – tož jako je princ Harry, princ Salvatore a princezna Diana, která je z vás čtyř hlavní královnou a rozhoduje o hlavních věcí naší země. Měl to být Harry, ale ten se odvolal z postu krále. No a pak jsi královna též jako všichni svých království.' ‚Tož mi připomíná, že dneska budu stavět mé království!'
Velké mohutné dveře se přede mnou otevřeli a já tak mohla vejít do vesnice. Kráčela jsem směrem k panství mezi tím, co Medea a Vice kroužili nad mnou. Cesta trvala poměrně dlouho, ale nic, co by mé nohy nezvládly. Cestou jsem potkávala různé lidi. Někteří chudí, někteří bohatí a někteří mezi. Všichni tu vedli, ale poklidný život. Je zajímavé, že jsme osamocená vesnice. Nikdo za tu dobu se nás neujal. Myslim, že je to dobře.
„Vaše Veličenstvo," oslovil mě malý kluk. Zarazila jsem se nad tim oslovením. Podívala jsem se něj víc. Není to nikdo z bohaté rodiny ani z normálně žijící, je z chudé rodiny. Vypovídá o tom jeho ošacení. Jeho hnědě volné kalhoty jsou roztrženy a kus jim chybí, bílá košile natrhnutá, ušpiněná. Chlapcovo tělo pohublé. Klekla jsem si k němu. „Co pak se děje chlapče?" ignorovala jsem předešlé oslovení. Kluk se prvně podíval na zem pak do strany pak zase na zem a na konec na mě. „Pověz mi, jak se jmenuješ?" jeho hnědá kukadla se zabořila do mých očí. „Ed, Edmund, Vaše Veličenstvo," „Ede," usmála jsem se na něj, no vzápětí nás někdo vyrušil. „Edmunde, Edmunde pojď sem!" „Okamžitě". Soudím, že to bude matka s otcem. Došli k nám a mě v tu chvíli došlo, co ten chlapec chtěl. Chtěl pomoc. „Ede, stav se zítra odpoledne u brány," podívala jsem se na rodiče „těšilo mě," řekla jsem nesměle a šla dál.
Po několika dlouhých minutách jsem konečně došla k panství. Bylo obklíčeno obrovskou krásnou, ač zarostlou, zahradou. Zatím co Medea a Vice stále kroužili v oblacích, já se probojovávala zelení. Mé bojování ustalo a já tak mohla spatřit tu obrovskou, zachovalou budovu. Co budovu, zámek a prvky hradu. Prošla jsem bránou, kde jsem se poté pochvíli objevila na velikém dvoře. Šla jsem po schodech nahoru a rovnou do mohutných dveří. Přede mnou se objevila místnost. Uprostřed byl stůl, kolem něj několik židlí. To, co bylo na stole jsem prozatím, nevěnovala žádnou pozornost. Radši. V místnosti byly další dveře. Hádám, že to byla ložnice. No nikdo se jí nedotkl. Očividně. Postel byla úhledně složená. Na nočním stolku vedle postele rámeček s fotkou a hodiny. Na stole se zrcadlem byli šperky, další rámečky s fotkami a různé věci. Naproti posteli byla skříň. Přešla jsem k ní a otevřela ji. Vykoukly na mě několikero šat. Nádherných. Tak nádherný, že každá žena by se v nich cítila půvabně, i kdyby byla ta nejchudší na světě. Pomalu jako bych se bála, jsem po nich přejela. Sametový na dotek, jiný zase saténový, další byly obalený šifonem nebo organzou a tak to bych mohla pokračovat do nekonečna.
Přešla jsem k dalším dveřím, které byly v pokoji. Byly to dveře od koupelny. Myslim, že se nemusím zmiňovat jak užaslá jsem byla, když jsem spatřila i koupelnu. Šla jsem zpátky až do první místnosti. Byl tu balkón. S výhledem. S výhledem na celé království. Viděla jsem až za hradby. Bylo to kouzelné. Všechno bylo tak dechberoucí. Začínala jsem se bát každou vteřinou, že se prostě vzbudim z nějakého krásného snů a už do něj nikdy neupadnu. Ale čím, víc jsem si uvědomovala, že je toto právě realita, tím víc se bojím. Víc než snu.
♥
Byla bych vděčná kdyby jste mi tu hodili nějaký koment k příběhu, zda mám něco pozněmit, zda se vám něco nelíbí apod.
