Kdysi dávno vypukla válka pro vyhynutí draků, kde padla samotná matka draků, královna Viktorie.
Mnoho lidí věří, že draci nikdy neexistovali. Mohl za to například důvod toho, že se báli nebo nebyly zkrátka důkazy.
Dokud se nenarodila dívka s dračí...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Beatrice, vstávej," zazněl mi bratrův hlas v uších. Nemotorně jsem se otočila zády k němu, přitáhla víc k sobě deku a rozhodla se odporovat. „Beatrice," vyzval mě bratr. Dnes ne, dnes chci jenom ležet v posteli. V tom jsem uslyšela jeho kroky a moje deka byla rázem pryč a mé tělo pokryla husina. Přesto jsem se nehla, jen jsem si přitáhla kolena víc k sobě. „Nech toho, dneska musíme cvičit," vydechl ze sebe. „Vždyť já vim," řekla jsem ještě ospalým hlasem a šoupala jsem se z postele.
Stála jsem s Kylem, bratrem, na zahradě a čekala, co bude mým úkolem. Kyleovou podstatou byla taky země a jelikož se jí učí líp, protože je binatem, tak mě učí. Je na mě přísný, málo kdy se na mě usměje nebo udělá nějakou laskavost. Jak jsem se již zmiňovala, všichni členové rodiny se mi vysmívají. Jako bych byla nějaká černá ovce. „Tak jo, vidíš tam tu květinu?" hledala jsem, co po mně chtěl. Jenže já žádnou květinu neviděla. „Doháje Beatrice, tak podrobněji! Vidíš tam tu mrtvou kytku?!" rozčílil se už Kyle. Oh, tam tu! „JO," usmála jsem se na něj. „Super, tak ji zkus oživit, protože ještě nejsi tak pokročilá, tak to neuděláš myslí, ale fyzicky," vysvětlil mi. „Musíš se jí dotknout, urovnat si myšlenky v hlavě a myslet na život té květiny. Musíš přenést přírodní energii na tu květinu, tak do toho,"
Dřepla jsem si ke květině a lehce jí pohladila. Určitě byla neuvěřitelně krásná. Vzala jsem ji lehce mezi prsty a zavřela oči. 'Urovnat si myšlenky a přenést přírodní energii' opakovala jsem si bratrova slova. Dobře, tak teď vypustim z hlavy všechny myšlenky, nesmí mě nic rozhodit. Její okvětní lístky byly ve tvaru jehly, barva lístku stupňovala z růžové. Snažila jsem si představit jak si bere živiny ze země, otáčí za sluncem a znovu vzkvétá. Už jsem doufala, že jsem to dokázala, když mé oči spatřili realitu, myslela bych si dokonce, že jsem ji ještě více ubrala na životě.
Slyšela jsem bratrovo povzdychnutí. „Až dosáhneš cíle, tak mě zavolej," a odešel. Opakovala jsem to stále a znovu dokola. Jako bych se už na to víc nemohla soustředit, jako by mi měla prasknout hlava každou chvíli.
Ani u oběda jsem se neodreagovala. Kyle na mě ani nepohlédl. „Tak jak ti to jde?" zeptala se mě máma. Pohlédla jsem na ni a už teď jsem věděla, že jakkoliv odpovim, vysměje se mi. Sklopila jsem poraženě hlavu a tim ji naznačila, že mi to nejde. "Já to věděla," 'Podpora by neuškodila' pomyslela jsem si. Rychle jsem dojedla a omluvila se, že už budu muset jít cvičit. Lhala jsem. Jdu opět na kopec. Jednou bych chtěla opravdu lítat a koukat se na ten hrad z opravdu veliké výššky. Shlédnout celou svou zemi. A být při tom volná jako ptáček.
Stále jsem přemýšlela nad tou ubohou květinou. Nenapadlo mě jak jinak se snažit. Z čehož mě vyrušilo něco za mnou v keři. V rychlosti blesku jsem se otočila a čekala, co se stane. Keř se třásl jako by nechtěl vůbec přestat a já se bála ještě víc. Ani když uběhlo doslova pět minut, z keře nic nevylezlo. Přišlo mi to divný, tak jsem se nerada vydala za věcí, co mě tak vyděsila. Keř se najednou uklidnil a mě kolovala krev žilách ještě rychleji i přesto jsem pokračovala. Zastavila jsem se těsně nad keřem a podívala se.
K mému překvapení v něm byl uvízlí pták. Byl větší, žlutý zobák, hnědé peří. Byl krásný. Natáhla jsem k němu ruce, ale samozřejmě se mě zvíře bálo, takže mě chtělo klovnout. „Nemáš se čeho bát, chci ti jen pomoct," usmála jsem se na něj. Je to zvíře, neporozumí ti. Ah, já bláhová. Začal sebou opět házet a dostat se z keře. V jeho nepozornosti jsem natáhla ruku a snažila se ho dotknout. Povedlo se mi. Jeho peří bylo hladké. Najednou ztuhl a jakoby čekal, co se bude dít. Hladila jsem ho chviličku, než si zvykne na dotek a než získám jeho důvěru. Pak jsem se natáhla a vzala ho opatrně do rukou. Když se mi konečně povedlo ho osvobodit, vylítl mi z rukou a zmizel. Aha, tak i zvířata se mi straní.
Opět jsem si dřepla a chvíli reagovala. Sluníčko zrovna zapadalo, takže to bylo jako v pohádce. Milovala jsem takovéto chvíle. Najednou mi něco stínilo před očima a v momentě kdy jsem je otevřela, mi na rameni přistál ten pták, kterého jsem zachránila. Tentokrát měl i něco na nožce. Vzala jsem papírek do rukou a rozbalila ho. Stálo na něm prosté 'Děkuji' krasopisným písmem. Usmála jsem se nad tim a byla jsem šťastná za to. Ptáček na mě ještě pohlédl a já měla možnost poznat jeho barvu očí - křiklavě žluté a odletěl.
Domu jsem přišla plná naděje, že se mi ta kytka povede oživit. Byla jsem plná energie. Radosti! Teď to dokážu. Dřepla jsem si k ní a pohladila ji kvítek. Zas jsem ji vzala do dlaní a tentokrát jsem do toho dala, co nejvíc. Mé srdce bylo naplněno radostí, v mých myšlenkách byla přírodní energie. Spojila jsem ty dvě věci dohromady a v konečkách prstů jsem cítila proudění. Opravdu jo. Byl to úžasný pocit. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že se mi to opravdu povedlo. Rozhlídla jsem se po bratrovi zda ho náhodou nenajdu a místo bratra jsem viděla rozzářenou naší zahradu. Byla plná barev v té noční tmě. Nechápala jsem to, ale jsem si jistá, že se mi povedlo oživit všechny smutné květiny. „Jak se ti to povedlo?" otočila jsem se za bratrovým hlasem. Jenom jsem se na něj usmála a odešla se slovy „Myslim, že úkol jsem splnila, dobrou noc,".
Zdárek, je tu další kapitola a byla bych ráda za kterýkoliv komentář. Nevim zda mám pokračovat nebo jestli se vám to aspoň líbí zatim.
