Bella (ff. na Avengers)

Vesnice

"Pietro"
Měl jsem ruku na zádech své partnerky a po poháněl jsem ji i sebe co nejrychleji ven. Už jsme viděli východ když v tom není do cesty vstoupil Tony Stark. Usmál se, takže o nás ještě neví.
,,Kam se vy dva tak ženete?" ,,My-"
,,Chtěli jsme na trochu vzduchu, je tady hodně lidí." Skočil jsem Belle do řeči a zašklebil se na Starka. Tomu došlo 'co chceme dělat' a pozvedl koutek úst. ,, Jo takže vy takhle vy draci. Nebojte, neviděl jsem vás." Mrknul nás a pokračoval jako by nás nepotkal. Bella vypadala zmateně ale na otázky jsme neměli čas, nemrhali jsme jím a pokračovali, skoro během, dál. Když se zavřeli dveře, část obav z nás opadla ale ještě nebyl konec. Hydra pro nás jen tak nepošle letadlo, na to jsme pro ně jen pěšáci. Svoji část jsme splnili, teď jsme postradatelní. Zahnuli jsme do první uličky a zmizeli jsme mezi mrakodrapy New Yorku.

Bella
Po nejmíň třech hodinách cesty ve sněhu jsme narazili na menší vesnici. Nebyla to civilizace v jakou jsme doufali ale na naše podmínky to byla výhra. Zaťukali jsme na první dům co nám přišel do cesty. Otevřela nám starší paní a hned nás pozvala dál. Zřejmě neměla problém s tím, že nás vůbec nezná a my jsme v tu chvíli byli za to vděční.
,,Posaďte se. Buďte tu jako doma, za chvíli vám přinesu něco teplého k pití a něco k jídlu, určitě máte hlad." Řekla a zmizela do vedlejší místnosti. Všichni čtyři jsme si vyměnili pohledy.
,,Myslíte, že tu mají telefon?" Zeptala jsem se.
,,Divil bych se kdyby tu byl vůbec signál." Odfrkl si Clint. Za chvíli už do pokoje vstoupila majitelka domu. V ruce držela tác a na něm měla čtyři hrnky čaje a sendviče. Jen co tác položila na stůl a nabídla nám ať si vezmeme, doslova jsme se po něm vrhli. Stará paní se jen zasmála. Vypadala příjemně a  zase po dlouhé době jsem se cítila bezpečně. Pořád jsem ale nemohla setřást pocit, že tady něco nesedí. Proč byla ta základna tak málo hlídaná? Vždyť nás doslova pustili na svobodu. Řekla nám, že se jmenuje Joanna Starwood ale, že jí máme říkat jen Jen. Pak nám začala vyprávět o tom, že její rodina už v téhle vesničce bydlí celý život a stejně tak ona. Povídala nám také o své dceři Olivii. Prý se s ní jednoho dne nepohodla, kvůli tomu, že tu už její dcera nechtěla zůstat a tak se jednoho dne sbalila a odcestovala. Joanna říkala jak jí to mrzí ale, že prý jí Olivie posílá alespoň dopisy o Vánocích. Joanna si tu neměla s kým povídat takže byla zřejmě ráda za naši návštěvu. Všichni jsme seděli v křeslech, na zemi, kde se dalo a poslouchali jak nám Jen vypráví o sobě a své dceři. Viděla jsem Clinta jak rychle mrká ale když viděl, že na něj koukám, Jen zakašlal a kousl si sendviče. Natasha se pak Jen zeptala jestli tu mají mobil. Výsledek byl takový jaký jsme čekali, nemají ho. Napadlo mě ale něco jiného. Kdyby tu měli vysílačku, mohla bych zkusit naladit šifrovanou stanici Avengers základny.
,,Promiňte, máte tu vysílačku?" Pietro se na mě tázavě podíval ale Natasha s Clintem pochopili o co mi jde.
,,Je mi líto drahoušci ale já tady nemám žádnou elektroniku. Byla by tu zbytečná. Ale možná ji bude mít pan Stuart. Je to milí chlapík, pracoval dříve v armádě. Byla tam ale zabita jeho manželka, takže se teď snaží žít úplně od války a armády. Nějaké věci z armády ještě má ale nevím jestli půjdou ještě použít, má je uklizené aby mu nepřipomínali co ztratil." V pokoji zavládlo ticho. Protnula ho až zase Jen.
,,Bydlí na konci vesnice, jsem si jistá, že to najdete. Stačí říct, že vás posílám já. Nezapomeňte se ale vrátit zpátky, v noci cestovat dál nemůžete. Nachystám vám tady ležení. Holky můžou spát v Oliviině pokoji a kluci můžou být v pokoji pro hosty."
Chtěla jsem namítnout, že by jsme měli vyrazit ještě dnes večer ale než jsem stihla něco říct, Natasha mi skočila do řeči.
,,Moc děkujeme Jen, je to od vás milé. Je tu něco co by jsme mohli udělat mi pro vás?."
,,Prosím tě drahoušku, nic mi oplácet nemusíš, ráda tu budu mít pro jednou společnost. Tenhle dům je dost velký pro nás všechny." Obdařila nás úsměvem a šla s námi ke dveřím.

Když jsme si obouvali boty, přišla Jen s plnou náručí čtyř kabátů.
,,Olivie si sem často vodila mládence, mám tu po nich tyhle dva kabáty a pro slečny tady jsou taky dva po Olivii. Měli by vám být, jste všichni strašná tintítka"
Neměla jsem to srdce říct jí, že žádný kabát nepotřebuju. Každý jsme si jeden vzali. Všechny kabáty byli černé a tlusté aby odolali zimě, která venku panovala. Když jsme byli všichni obléknutí, vyšli jsme ven a vydali se najít pana Stuarta. Jen na nás ještě zamávala škvírou dveří. Připadala jsem si jako když mě takhle vyprováděla mamka z planety Flewer. Jmenovala se Julie (příjmení na té planetě neexistovala). Zasteklo se mi po domově. Po tváři mi stékala jedna osamocená slza. Hned jsem ji ale zase setřela. Domov pro mě byl široký pojem, vzhledem k tomu, že jsem jich zažila už několik, ale tam byl můj první. První místo, kde jsem se cítila jako doma, bezpečně.