Bella (ff. na Avengers)

Victor Stuart

Jen co jsme vystoupili ven, pocítili jsme výraznou změnu teploty. Zima mi není ale že tu nějaká je, jsem si uvědomovala. Ostatní si to uvědomovali také, protože se trochu otřásli a všichni jsme se vydali na cestu do domu tzv. Pana Stuarta. Nepadal sníh, takže bylo všude dobře vidět. Procházeli jsme ulicí a všímali si budov okolo nás. Vypadalo to, že ulice, kterou procházíme je jediná v téhle vesnici. Moc lidí jsme nepotkali, vlastně jsem si všimla jen dvou. První byl starší muž, seděl na lavičce před jedním z domů a pil nějaký teplý nápoj. Kávu, čaj nebo něco takového. Druhý člověk byl malý kluk, kterému jsem odhadovala asi jedenáct let. Proběhl z jednoho domu do druhého a v náručí nesl krabici. Všichni jsme se snažili jít rychlím krokem abychom byli v teple. S Pietrem by jsme tam byli hned ale museli jsme brát ohled na naše pomalejší přátele. Jen měla pravdu, barák bývalého vojáka jsme spatřili jen co jsme došli na konec ulice. Byl to jediný dům, dál od všech ostatních ale stále umístěn blízko nich. Cesta k jeho domu byla úzká, takže jsme museli jít za sebou.

Pietro zaklepal na dveře. Nikdo neodpovídal, tak zaklepal znovu, tentokrát víc nahlas. Z domu se ozvalo nevrlé
,,Už jdu!"
Dveře před námi se otevřeli a odhalili vysokou osobu. Nepřeháním když řeknu hodně vysokou. Ten chlap měl snad dva a půl metru, možná i víc. Byla jsem minimálně o čtyři hlavy menší. I Pietro oproti němu vypadal malý. Jen tak pro pořádek, Pietro nikdy nevypadá malý. Slova se ujala Natasha. ,,Dobrý večer, nechceme moc obtěžovat, poslala nás Joanna Srarwood. Hledáme něco, čím by jsme se mohli spojit s okolním světem a Jen říkala, že by jste něco mohl mít."
,,Pojďte dovnitř." Bylo jediné co z něj vyšlo. Obrátil se a šel dovnitř. Uvolnil tak cestu, takže jsme za ním všichni prošli dovnitř. Šla jsem jako poslední, ostatní se hrnuli dovnitř, aby se zahřáli alespoň malinko, než půjdeme zpátky za Jen. Clint na mě ještě stihl houknout, ať si pospíším a zavřu dveře a všichni už jsme byli uvnitř. Velikán pokračoval domem. Když jsme chtěli jít za ním, otočil se na nás s výrazem, u kterého nám došlo, že ho následovat nemáme. Stáli jsme tedy v jeho obýváku jako solné sloupy v jedné místnosti, nevědíc, co máme dělat. Obývák, ve kterém jsme byli nebyl nijak moc vyzdobený, na šířku tak čtyři metry na délku možná pět. U jedné stěny byl starý béžoví gauč, před ním konferenci stolek a to bylo vše. Žádná televize ani nic jiného. Vypadalo to tu jako Jen, jen méně barevné a méně opečovávané. Předpokládala jsem, že stejně museli vypadat i ostatní domy, když jsme procházeli, všechny domy vypadali stejně velké jen z venčí jinak ozdobené.

Z místnosti kam pan Stuart zašel se ozvali kroky. Natasha si zkontrolovala, že má zbraň na dosah, jen pro případ, že by vlastník domu přišel s něčím jiným než je komunikační zařízení. Naštěstí v ruce držel vysílačku. ,,Můžete si jí nechat. Teď jdete." Podívali jsme se po sobě, pak Pietro přistoupil k obrovi a vysílačku si vzal do rukou. Hned po tom se otočil a všichni jsme zase zamířili k východu. Jen co Nataša, co šla poslední došlápla do sněhu, pan Stuart zabouchl dveře. Milí chlapík tohleto...

Cesta proběhla stejně jako ta poslední. Čekal jsem, že u něj pobudeme více času, možná se tam tu vysílačku pokusíme zprovoznit ale tak alespoň jsme zase byli u Jen na gauči se sušenkami a čajem. Natasha, Clint i Pietro celý zmrzlí drželi v ruce svoje hrnky a snažili se zahřát. To jsme venku nebyli ani pár deset minut. Co na to říct, lidi...

Zatím mrtvá nejsem... Jeej? Pokusím se tuhle fanfikci rychleji updatovat ale nic neslibuju. Užíte si víkend, pokud to nečtete jiný den, v tom případě si užíjte to, co u vás je :D