Bella (ff. na Avengers)

První mise 2/2

Steve ukáže, že má Pietro jít pro rukojmého a my ostatní, postupujeme za nepřátele. Palba neutichá ani když nepřátelé vidí, že Visiona to nijak nepoškozuje. Aniž by si nás všimli, se pomalu přemisťujeme za ně. Když palba ustane, stojíme už za nimi.

,,Teď!" Zakřičí Kapitán a vystartuje na ně. My ostatní ho následujeme. Svou silou, tomu nejbližšímu seberu zbraň a nohou ho kopnu do břicha takovou silou až se skácí na zem. Než se stihne zvednout, údeřím ho ze strany do hlavy a tím mu zajistím párhodinoví spánek.

K rameni mi přiletí pěst, ale než se ně stihne jen dotknou, chytím jí a zlomín mu zápěstí, až to lupne. Zakřičí a se vztekem zopakuje chybu, druhou rukou. Opět ji chytím a s vyšvyhnutím se dostanu ze země. Nohou ho kopnu do holeně a když se předkloní, hlavu mu rozbiju o moje koleno. Zvednu hlavu a vidím, že Natasha už poslala do mdlob posledního.

,,Zavolám Furymu, že už jsme tu zkončili. Pietro, Bello. Jste rychlí, mohli by jste je svázat, aby nic neprovedli než přijede S.H.I.E.L.D.?" Zeptá se Cap a já s Pietrem jen kývneme. ,,Super. Clinte, Nat. Vezměte všechny složky a informace co tu najdete. Vy ostatní. Zachvíli tu bude quinjet."

Všichni vyjdou ven flákat se nebo hledat informace a já s Pietrem zůstaneme sami.

Během ani né minuty už leží všichni přivázaní se zalepenýma pusama. Po skladišti jsou všude rozházené zbraně. Ty se s Pietrem taky vydáme posbírat, aby se nikdo z nich nějakým způsobem k jedné z nich nedostal.

Když všechny posbíráme a odneseme do vedlejší místnosti. Vyrážíme ven. Zapnu si sluchátko v uchu. ,,S Pietrem vyrážíme ven z tohohle bludiště. Už přiletěl quinjet?" Zeptám se ale ze sluchátka se ozívá jenom šustění. Zmateně se na sebe s Pietrem podíváme. ,,Tady Bella. Jestli je to nějaký žert tak ti Statku zničím polovinu věže a tu která zůstane obarvím na růžovo jestli se někdo z vás hned neozve." Zkusím to znovu. Ani teď sluchátko nevydává žádné zvuky ani signály, že by na druhé straně někdo mohl být. Zamračím se a s Pietrem svojí schopností dostaneme co nejrychleji ven.

Když vyjdeme s a Pietrem ven, nikdo nikde není. Začnu zrychleně dýchat. Oni nás tu nechali. Proč? Co se stalo?

Pietro se všude překvapeně rozhlíží a pak se podívà na mě. Když uvidí jak rychle dýchám, postaví se přede mě a chytne ně za bradu zvedne hlavu tak, abych na něj viděla. Podívám se na něj a on mi pohled oplácí. ,,Hej, všechno je v pohodě. Stark si z nás vystřelil, chce abychom se prošli. Jsme super rychlí, doběhnout domů nebude trvat ani hodinu. V klidu. Nejsi tu sama, jsem tu s tebou."

Koukám se na jeho oči jako na záchytný bod a pomalu se uklidňuju. Zatřepu hlavou a už jsem v pohodě. Co to bylo? Normálně se mi tohle nestává. Nikdy se mi to nrstalo. Bylo to jako chvilkový výpadek. Pustí moji hlavu a kývnutím se mě neslyšně zeptá jestli jsem v pořádku. Kývnu zpět. Otočím se dopředu a rozeběhnu se.

Plnou rychlostí narážím do nějaké bariéry a Pietro mě hned následuje. ,,Co to-" Mnu si místo na hlavě kde mi tepe bolest a před obličejem se mi objeví černé tečky. Bariéra se za mnou zbarví do růžové až červené barvy. Bariéra je ve tvaru kopule a brání nám v útěku pryč. ,,Doufám, že se vám moje kopule líbí." Ozve se za námi mužský hlas.