Nad sklenkou vína |Hasan, Nik Tendo|

Mohu tě pozvat na něco tvrdšího?

,,Můžu si přisednout?" stála jsem u stolu a čekala na odpověď.
,,Jasně, vždyť čekám na tebe," lehce se usmál. Bylo to poprvé, co jsem u něj zahlédla vyjádření emocí. Posadila jsem se tedy před něj a položila ruce na stůl. Sundal si kapuci a černé brýle. Byl roztomilý. Hnědé vlasy měl rozčepířené po celé hlavě. Oči má tmavé, vypadá to, že zelené, i když je dost šero. A také má dost velké zorničky. Nastává ale hlavní věc.
,,Proč jsi nepřišel včera? Čekala jsem tady snad 2 hodiny,'' možná vypadám kapku naštvaně, byla jsem.
,,Chtěl jsem zjistit, jestli jsem tě zaujal, abys přišla, čekala a další den přišla znovu,"
,,Takže jsem obstála nebo tak něco?'' usmívám se na něj a číšník mi už nese víno.
,,V podstatě jo, omlouvám se ale, že jsem tě nechal čekat včera. Jsi ještě krásnější než před dvěma dny," mihly se mi v hlavě veškeré přípravy a možnost toho, zůstat v posteli až do rána.
,,Kolik ti je? Vypadáš hodně mladě," zeptala jsem se, neboť si jeho věk nedokážu zařadit.
,,Je mi 21, bude mi 22."
,,Mně je 23, studuju Pardubickou univerzitu," i když jsem nebyla tázána, měla jsem potřebu to říct. Tohle byla tak poslední věc, která by byla o nás informační za celý večer. Postupem večera, kdy jsme popíjeli víno a řešili spíše filozofické otázky, co vidíme, když zavřeme oči nebo to, jak jsou lidé falešní. Uběhly dvě hodiny. Uvolnila jsem se za tu dobu, řekla mu veškeré své názory, pocity. Vlastně to bylo mnohem více informační než "Ahoj, já jsem Leia, je mi 23 let, bydlím sama a nemám přítele".
,,Mohu tě pozvat na něco tvrdšího? Ať nepopíjíme jen to víno," nabídla jsem mu, ale jen zavrtěl hlavou a namítl, že se ode mě nenechá pozvat. Pokračovali jsme v konverzaci.
,,Stejně chcípneme mladí, je to asi lepší."
,,Asi máš pravdu," byla jsem už tak uvolněná, že jsem jej přes stůl chytla za ruku. Byl tak melancholický. To jsem si hned zamilovala.
Blížila se půlnoc. Vzpomněla jsem si, že hned na devátou mám přednášku. Navíc už na mě doléhala ta únava za celý ten den.
,,Promiň, ale budu muset jít. Ráno mám přednášku. Dáš mi na sebe kontakt? Jakýkoliv," říkala jsem mezitím, co jsem hledala v tašce peněženku.
,,Nechme to tak, jak to je. Potkáme se tady příští týden v úterý, zase o půl osmé. Věřím, že osud nás dá zase dohromady," podotkl a nasadil si zase brýle a kapuci. Zašla jsem za oba zaplatit, chtěla jsem být prostě hodná. Všiml si toho: ,,Neměla jsi to za mě platit. Nicméně děkuju,"  jemně se usmál a vyrazil ke dveřím. Oblékli jsme se a vyšli ven, přičemž on psal sms. Asi odvoz.
,,Tak děkuju za příjemný talk. Ráda tě uvidím znovu. Jak se vůbec jmenuješ?" došlo mi, že nevím tak podstatnou informaci.
,,Říkej mi třeba Hasan."
,,Dobře, Hasane, ty mi můžeš říkat třeba Leia,"
,,Tak v úterý Ley," jen na mě kouknul a vydal se k autu, které na něj zatroubilo. Prohlížela jsem si cestující a vepředu seděl ten kluk s potetovaným krkem, co mě odváděl včera domů. Naše pohledy se spojily a já jen polkla. Pořád byl fakt pěkný.
Než jsem se stihla vzpamatovat, byli pryč. Naštěstí venku už nepršelo a tak jsem nemusela spěchat, abych nebyla promočená, protože můj deštník už byl k ničemu, že je rozbitý jsem si všimla až v baru. Procházela jsem se pomalu domů a přemýšlela nad ním, nad tím o čem jsme mluvili. Nikdy jsem s nikým nerozebírala taková témata takhle do detailu. Mrzí mě, že nemám jeho číslo a ani jméno, abych ho našla na sociálních sítích. Mám jen "úterý 19:30". Měla jsem ho obejmout.

Kdybyste se někdo chtěl na něco zeptat nebo se nudil, napište mi!