Co se mi to zase stalo?

3.

Ve škole to byla normálka jako každé pondělí. Dvě přednášky dopoledne a dvě mám ještě večer. Vezmu si tašku s věcmi a jdu na kolej. Tady už se na mě usmívá milá paní recepční a podává mi klíče od bytu. 

„Vítám tě zpátky. Jaký byl víkend?" zeptala se mě recepční.

„Ale jo, dobrý. Děkuji za optání." 

Když už jsem skoro ve výtahu ještě mi stihne něco moc pěkného říct. 

„A mimochodem, máš nového spolubydlícího." 

Než stačím odpovědět, zavřou se mi před nosem dveře od plechové krabice, která je napojená na elektřinu ve stropě. Cestou nahoru mi to šrotuje v hlavě. Vážně řekla, SPOLUBYDLÍCÍHO? To je jako kluk? Ve dvanáctém patře se mi otevře vstup do osvětlené, nově zrekonstruované chodby. Klíče ve třepající se ruce mi nervózně o sebe cinkají. Stojím přede dveřmi a strkám klíč opatrně do klíčové dírky. Otočím jím a uslyším cvaknutí zámku. On se zamkl? Třeba tam není. Moc brzká radost, protože jakmile otevřu, nemohu uvěřit vlastním očím. 

„To. Snad. Ne." 

„Taky tě moc rád vidím." 

„Jak sakra můžou dát kluky a holky dohromady?!" 

Zase jenom pokrčí rameny a vrtá se dál v mobilu. Neochotně tedy zavřu dveře a jdu na své místo. Tašku hodím k posteli a jdu do koupelny. Zamknu se, ruce si opřu o umyvadlo. 

„To si ze mě dělají prdel. To nemůžou myslet vážně. Ne, to prostě nejde. Jestli tady bude do konce roku oxidovat tak ho vlastnoručně uškrtím, udusím, vyhodím z okna, spařím ho vařící vodou, ale každopádně se ho nějak zbavím! Bude mě jenom rozptylovat a nebudu se moct soustředit na práci." 

„Ty si tam povídáš sama se sebou?" 

„Ne já si tady povídám s bakteriemi." Debil.

Na přednášce o ohrožených druzích se vůbec nesoustředím, každý měl popsané minimálně čtyři stránky a já ani ne půlku první. Celou dobu jsem přemýšlela nad mým novým "kamarádem", který se ke mně nacpal, ani nevím jak. Ten nahoře mě asi vážně nenávidí. Na druhé přednášce už to bylo o něco lepší, ale stejně jsem toho měla nejméně. Na večeři si ke mně sedly kamarádky a po celém dni mě pozdravily. Povídaly o svých úžasných zážitcích z víkendu, jak byly s rodiči na horách, kde lyžovaly a užívaly si posledních slunečních paprsků v zimním období. Já radši mlčela, žádné super zážitky nemám. Maximálně to, že máma přišla totálně ožralá a zfetovaná a já se tak o ní musela celou neděli starat, aby se neudusila vlastními zbytky ze žaludku. Fuj. Jenom ta představa, tak se mi zvedá žaludek taky. 

„Co je to s tebou dneska?" 

„Co? Ale nic. Jenom tak přemýšlím." 

„Hm, hele slyšely jsme, že máš nového spolubydlícího. Jaký je?" začaly hned s vyptáváním a já jenom doufala v zázrak.

„Kde jste se to sakra dozvěděly! I když to je vlastně jedno. No nic, jsem nějaká unavená, tak se mějte a zítra ve škole. Dobrou."

Nečekala jsem radši ani na odpověď a vypadla jsem z té prokleté společné jídelny. Jídlo mi dneska chutnalo jako prach a bylo to beztak nějaké bez chuti. Hnus. Ty kuchařky by se měly naučit vařit, než půjdou někam pracovat. Musíte to sníst dřív, než to stačí sníst vás. Na pokoj se vůbec netěším, ale po osmé večer už bohužel nesmíme ven. A to jsme dospělí, prosím pěkně. Nejraději bych si šla zaběhat nebo alespoň pročistit hlavu od nesmyslných myšlenek a nápadů jak se zbavit, ani nevím, jak se jmenuje. Jak jsem otevřela dveře od koupelny, vzala jsem si tašku a vpadla dovnitř. stejně mi to nedá a vykouknu zpátky. Otevřu dveře a on nikde. Hm, bezva, to přijde kdoví kdy a já už budu spát, ne? Neřeším to a jdu se vysprchovat. Potřebuji ze sebe smýt veškerý dnešní zmatek. Při tom spěchu, aby náhodou nepřišel, si samozřejmě zapomenu ručník. Pěkně se svléknu, zalezu do sprchového kouta, pustím teplou vodu a namydlím se. Vždy si začnu zpívat, jak slyším téct vodu. Po důkladném umytí se natahuji na místo, kde má vyset můj ručník. Ale ne. Opatrně tedy nakouknu do pokoje, nikdo tu není. Vyklouznu co nejrychleji ze dveří a spěchám k posteli, na které je natažený ručník a směje se mi. Hajzl jeden bavlněný. Jak se mi rozevře, rozevřou se i dveře dokořán. Naštěstí to stihnu zakrýt si potřebná místa. Otočím se zády k němu. Hlavu na něj natočím. 

„Pako, nečum a otoč se!"

Ve znamení vzdávání zvedne ruce a otočí se. Já se jenom zasměji, v duchu, a opatrně přecházím do koupelny. Jak zaklapnu, vyjde ze mě hluboké vydechnutí a nervozita je ta tam. Tak to bylo o fous. Celá červená v obličeji si vyčistím zuby a vyjdu ven v županu. 

„Promiň za to oslovení." stále červená v obličeji se mu omluvím.

„V pohodě. Jsem zvyklý i na horší." 

Nervózně se podrbá na zátylku a zamkne se v koupelně. Není zas tak strašný, nebo takhle mi nepřijde. Zalezu si do postele a otevřu noťas. Začnu si přepisovat dnešní přednášky a ani si nevšimnu, že vyleze. 

„Mimochodem, hezké tetování." 

Leknutím nadskočím a vyhodím si práci, neuloženou, jak jinak. Jó, když se daří, tak se daří. 

„Díky." 

„Lapač, že?" 

Ne, vážně? Ty jsi to poznal? 

„Jo." 

„Co má znamenat?" 

Ještě chvíli se budeš vyptávat? To je varování před pitomci, jako jsi ty. 

„Je to ochrana před okolním světem." 

„Aha." 

To ho asi odradilo a dál se přestal vyptávat. Na chvilku. 

„Jsem Stefan, Stefan Žánr." 

Wow, to jsem si hele stačila zjistit v evidenci jmen pod ubytovanými na kolejích. 

„Těší mě, Bára." 

Podávám mu ruku, ale on ji nepřijímá. 

„A dál?" 

Ježiši, ty jsi otravnej. 

„Pokličková." 

Čekám smích, ale nic se neděje a podá mi v klidu ruku. Potřeseme si a zaleze do postele. Jsem celkem zmatená, ještě se mi nestalo, aby se mi někdo nesmál kvůli příjmení. Zaklapnu noťas, zahrabu se do peřiny a pokouším se usnout. Jenomže já mám asi nějakou poruchu, ale prostě neusnu při světle. 

„Byl bys tak laskav a zhasl?" 

Udiveně se na mě podívá, ale bez řečí zhasne. Jenom zamrmlám díky a usnu jako poleno. 

Krásný večer všem, 

doufám, že se vám nový příběh zamlouvá. Předešlý (Dobrodružství pana Toaleťáka) je zatím na neurčito odložen. Budu ráda za každé vaše komentáře.

Chtěla bych poděkovat @ElikaKarhanov, protože díky tobě jsem se odvážila vůbec něco napsat a dodáváš mi veškerou inspiraci a potřebnou odvahu ke zveřejnění kapitoly. Děkuji.

Vaše Datlovnice02