Co se mi to zase stalo?

6.

Dny v nemocnici uběhly neuvěřitelně rychle. Se Stefanem jsme se hodně dobře seznámili, a myslím, že se z nás stali dobří, velmi dobří, přátelé. Ani jsme se nenadáli a už nás pouštěli domů. Předali nám zprávu o našem stavu, omluvenku do školy a přešli jsme k autobusovému nádraží.

„Zítra do školy, co?" Jeho zvučný hlas v tom tichu, které mezi námi panovalo a v tom autobuse, mě zaskočil.

„No, já do školy o prázdninách nehodlám chodit."

Držím si ruku před pusou, abych nevyprskla smíchy. Stefan trochu zrudnul hanbou a až na konečnou nepromluvil. Na ubytování se rozloučíme s paní vrátnou, jelikož právě odchází. Výtahem vyjedeme do 12. patra a odemkneme náš byteček. Vážně jsem právě řekla náš? Už asi moc přemýšlím nad námi dvěma. Když mám téměř zabaleno, všimnu si, že můj spolubydlící tak neučinil.

„Co je? Ty nikam nejedeš?" „Ne." odvětí.

„Přece nebudeš celý týden tady?" nechce se mi věřit, že by tady zůstával.

„Budu. Naši mě doma nechtějí a já nemám kam jinam jít." Zdálo se mi to, nebo jsem zaznamenala lesk v očích?

„Hm, moje máma je neustále pryč. Bojíš se psů?"

„Miluju je. Ale proč se ptáš?" Najednou byl jako vyměněný.

„Dobře, ale musíš mi slíbit, že to zůstane jenom mezi námi."

„Ale co?" Naklonil hlavu na stranu a já si vzpomněla na Elixíra, který dělá to samé, když neví o čem mluvím.

„Moje máma bude 100% pryč, takže jestli máš zájem, mohl by jsi prázdniny strávit se mnou a mými bratry u nás doma."

„Ano. Moc rád." Začal po bytě běhat jako šílenec a rychle si balit věci. 

Zamkneme a vycházíme k vlaku. Cestou ve vlaku si povídáme. Vyprávím mu o svém životě a jak to u nás je. Když se dozvěděl o matce, nechtělo se mu tomu uvěřit. Asi jsem to řekla nějak přesvědčivě, protože mě hned potom začal litovat.

„Ne, prosím. Litování jsem si užila několikrát."

„Vážení cestující, za dvě minuty vlak zastaví na konečné stanici. Vystupujte, prosím, po pravé straně. Děkuji."

Zandám mobil do tašky a připravím se ke dveřím. Stefan stojící za mnou. Dveře se po stisknutí tlačítka otevřely a vyšli jsme my dva a ten malý zbyteček. Procházíme nově opravenou halou našeho skromného nádraží o velikosti jedné budovy a dvou kolejišť.

„Hele, ty bydlíš v paneláku?"

„Ehm, ne. A nech se překvapit."

Jdeme po polní cestě, která spojuje hlavní silnici a zapadlé nádraží. Cesta je lemována statnými duby a vyložena kamením. Takhle na začátku prázdnin, nic moc, ale o Velikonocích, kdy se to zazelená, je to nádhera. Přeběhneme silnici a pokračujeme dál. Jdeme ani ne deset minut a už z dálky zahlédnu střechu domku. K němu vede neupravená cesta, připomínající tu polní, po které jsme před chvílí šli.

„Když jsem se tě ptal, jestli bydlíš v paneláku, tak jestli se tě to nějak dotklo, omlouvám se."

„Ne v pohodě. Dost často mi lidi říkají, že mě typují na panelák." Hodila jsem po něm upřímný úsměv a dál už nic nerozebírala.

Přijdeme k vrátkům a otevřou se dveře dokořán.

„Ségra." Vykřikne Pepa a vběhnou mi všichni do připravené otevřené náruče.

„Ahoj, miláčkové. Jak bylo a co máma?" vyptávám se a přitom je hladím po vlasech.

„Dobrý. Máma přijde až po prázdninách, že ti nechce překážet."

„No jasně, jak jinak." Jenom se nad tím ušklíbnu a pokračuji: „Mimochodem tohle je Stefan, můj kamarád a spolubydlící. Stefane, tohle jsou mí bratři Ota, Pepa, Radim a pesan Elixír."

Kluci ho přijali v pohodě, podali si s ním ruce a odběhli dovnitř. Elixír si samozřejmě nejdříve očuchal jeho ruku, jak to dělává a skočil na něj.

„Jedeš dolů."

„Jen ho nech. Já mám psi rád. Viď?" Láskyplně ho drbal za ušima a něco mu brblal. Potom šel za mnou.

Odnesli jsme věci do mého pokoje a nechala jsem ho, aby se tu porozhlédnul a zabydlel. Nemám co skrývat. Mezitím jsem šla dělat večeři. Nejdříve jsem nasypala Elixírovi granule do misky a poté dostali až kluci. Achjo, zase jediná ženská. Když to tak vezmu, ani jednou jsem tu vlastně neměla žádnou kamarádku. A kluka, kterého znám pár týdnů, si už k sobě vedu. Po večeři mi s nádobím pomohl Stefan a odešel do obýváku. Když přijdu, sedí na zemi, na chlupatém koberci a staví figurky pro hru Člověče, nezlob se!. 

Kdo vymyslel tenhle název, byl buď pod nějakým vlivem omamné látky, nebo to byl kliďas. Pokaždé, když mi vyhodili figurku, jsem se naštvala a pěstí bouchla do podlahy. Budu tam mít modřinu. Nejsem nějaký pruďas nebo nervák, ale pochopte. Stojíte před domečkem a čekáte, až na vás přijde řada a hodíte 1. No a někdo vás těsně před tím vyhodí. Dlouho jsem u toho nevydržela, nedohrála jsem s nimi ani jednu hru. Radši jsem odešla nandat zmrzlinový pohár.

Večer utekl jako voda a byl čas jít na kutě. Kluci se vykoupali a zalezli do svých postelí. Já jim, jako každý večer, když jsem doma, přečetla pohádku na dobrou noc a potom už se ponořili do svých snů. Přikryla jsem je až ke krku, zhasla a odešla zpět, do obývacího pokoje, kde na mě čekal Stefan. Společně jsme si udělali pop-corn a nalili colu. Elixír spokojeně spal pod našima nohama. V televizi jsme si pustili horor. Mám horory celkem ráda, ale radši přeci jen koukám na romantiku. Byla jsem celkem unavená, takže se nenápadně přiblížím ke Stefanovi. Už nějakou dobu na mě kouká. Po zádech mi přejel mráz a oklepala jsem se zimou.

„Je ti zima?"

„Celkem jo." Stáhnu si rukávy blíže k prstům, aby se trochu prohřály.

Chytil mě za ruku a přitáhl k sobě. Má tak teplé ruce. Přitulila jsem se k němu a hlavu si položila na jeho rameno. On mě objal a hlavu položil na mou. Nevnímala jsem nic jiného, než jeho přítomnost a jeho pomalý dech, který mě nakonec ukolébal ke spánku.

Ahoj lidi,

tak tady je další slíbená kapitolka. Budu moc ráda za jakýkoliv komentář či hvězdičku. Doufám, že vás to ještě vůbec baví a jsem ráda, když to čtete ve svém volném čase.

Takže se těším u další kapitoly.

S pevným zdravím,

Datlovnice02