Co se mi to zase stalo?

8.

„Co to má sakra znamenat?!"

Vyskočila jsem do sedu a podívala se tím směrem. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. To snad ani není možné. Co ten tady dělá?

„Co tady sakra děláš?! Neumíš klepat!" rozkřikla jsem se na celý pokoj.

„Umím, ale asi by si mě stejně neslyšela, když tady máš něco jiného na práci." Založil si ruce a hodil na mě ten jeho škleb.

„Proč jsi přijel. To tě ta tvoje už nechce?"

„Chce, ona je tu se mnou." To si dělá prdel, ne?

„To si děláš srandu? A co já s tím? Se mnou a mými bratry už nemáš nic společného, takže se tu nemůžeš jenom tak zjevit. Myslím, že víš, kde jsou dveře, tak vypadni! Kluci už spí a nechci, aby tě tu viděli. Ublížil jsi nám, a to hodně. Nejde tak o mně, ale o ně."

„Nemůžeš mě jen tak vykopnout, jsi má DCERA a já vás přijel navštívit až z Havaje." Se slovem dcera si hodně pohrál na jazyku, aby tak vyznělo.

„Nikdo se tě neprosil. Vypadni!"

„Fajn, ale ještě jsme spolu neskončili."

„Vypadni!"

Zabouchla jsem za ním vchodové dveře a zamkla, jak nejvíc jdou. Potom jsem sjela až na zem a začala brečet. Přitáhla jsem k sobě kolena a nechala slzy, aby si dělaly, co chtějí. Až teď jsem si uvědomila, že celé to divadlo sledovala návštěva. Podívala jsem se před sebe a tam klečel Stefan. Otevřel svou náruč a čekal, až do ní zapluji. A taky že jsem zaplula. Psychickou podporu jsem teď hodně potřebovala a v jeho objetí se cítím až moc bezpečně. Hladil mě po zádech, mezitím co jsem mu brečela na rameno. Nic neříkal, věděl, že bych mu stejně na nic neodpověděla. Na to jsem až moc slabá. Nevím, jak dlouho jsme tam jenom tak v objetí seděli, ale začalo, mi být chladno od podlahy a oči se začaly zavírat. Byla jsem jak hadrová panenka. Cítila jsem, jak mě vzal do náruče, položil do postele a přikryl. Taky jsem ještě zaznamenala polibek na čelo, než jsem úplně padla do říše snů. Tahle noc byla divoká. Několikrát jsem se probrala z noční můry. Pořád se opakovala ta samá. Vrátila se mi ta, co se mi zdála, když od nás otec odešel. Křičela jsem ze spaní a kopala na všechny strany. Stefan byl se mnou. A tím si u mě získal srdce ještě víc. Celou noc nezamhouřil oka, ani já ne. Držel mě v láskyplném objetí a zahříval mě. Usnuli jsme až někdy kolem šesté ráno.

Jakmile jsem se vzbudila, Slunce už bylo na druhé straně naší střechy. Došlo mi, že je něco po poledni. Tak dlouho jsem snad nikdy nespala. Bylo mi divné, že neštěkal Elixír. Kde vlastně je? Tohle mi přišlo divné. Vždycky když se nevstávalo tak začal otravovat. Vyskočila jsem z postele a začala po něm pátrat. Doma nebyl, ale venku ho přeci nenecháváme. Kluci byli v pokoji a hráli si s legem.

„Kluci, neviděli jste Elixíra?"

„Ne, celé ráno k nám nepřišel. Mysleli jsme, že spí u tebe."

Tohle je vážně divné, začala jsem mít strach. Velký strach. Rychle vyběhnu před barák a slzy se mi nahrnou do očí.

„Elixíre."

Elixír leží na trávníku a před hlavou leží obušek celý od krve. Ne, to nemůže být pravda. Prosím. Přiběhnu k němu a kleknu si. Ještě dýchá, ale život má na pokraji se smrtí. Když ucítil mou vůni, otevřel očko a zavrtěl špičkou ocasu.

„Jsi hodný kluk. Moc mě to mrzí. Tohle sis nezasloužil. Pomstím tě, tohle sis, miláčku, nezasloužil. Jsem tu s tebou. Nikam nepůjdu. Byl jsi nejlepší pes v mém životě. Už od mala jsi to měl těžké, ale když jsem tě viděla na tom kolejišti, nechat tě tam, by bylo strašné. Tvým příchodem se změnilo úplně všechno a tvým odchodem se to i zase změní. Zůstaneš v našich srdcích už napořád. Vybudoval jsi, si tam vlastní, speciální místo, kam patříš pouze ty. Nikdy na tebe nezapomeneme. Už můžeš klidně usnout."

Pořád na mě koukal a sotva dýchal. Bylo slyšet jenom bolestivé sípání. Já seděla vedle něho, čumák položený na klíně a hladila jsem ho jemně po srsti. Potom už nebylo slyšet vůbec nic. Jenom můj pláč a kluci jak drželi za ruku Stefana a brečeli také. Byl to klidný, ale bolestivý odchod. Teď už se alespoň netrápí. Pohladila jsem ho po čumáku a položila jsem opatrně jeho hlavu na trávník.

Do domu jsem došla pro bílé prostěradlo a zabalila jej do něj. Kluci si vzali lopaty a vykopali díru, tak, aby se do ní vešel. Bezvládné psí tělíčko jsem vzala do náruče a opatrně položila na dno díry, která byla vystlána měkkým mechem. Ten se mu nejvíce líbil, vždy se v něm válel. Naposledy jsme ho pohladili a společně poté zaházeli hlínou. Na povrchu byl vytvořen mírný kopeček, na který jsme zaseli trávu. Stefan poté odjel pro překvapení.

Já se mezitím s bratry najedla, a když jsme zaslechli klakson auta, vyšli jsme ven. V ruce držel nádherný žulový kříž. Ten jsme jako poctu posadili k hrobečku. Byli jsme oblečeni do černého a každý položil květinu na zem. Na kříž jsme ještě pověsili jeho obojek se jménem a ceduli s datem úmrtí. Asi to přeháníme, ale my ho opravdu milovali. Byl to takový náš malý, chlupatý brácha. Život s ním byl veselý. A takovou poctu si prostě zaslouží.

Obloha se zatáhla a začalo pršet. Jakoby i počasí vědělo, co se tady stalo. Dešťové kapky se na obličeji smíchaly se slanými slzami. Podívám se k hrobu a v hlavě mi proběhlo: Promiň, že jsem tě neochránila. Myslela jsem jenom na sebe a bratry a tebe jsem nechala na pospas smrti. Moc mě to mrzí. Kéž by se dal čas vrátit zpátky.