Co se mi to zase stalo?

4.

V noci mě probudil strašně divný zvuk. Vzhůru jsem už nějakou dobu, hrozný vedro. Ale ten zvuk je fakt zvláštní. Rozsvítím si lampičku a sleduji dveře. Podívám se na postel, kde leží Stefan, ale není tam. Kam se poděl? Vylezu z přehřáté postele a jdu ke dveřím. Položím na ně ucho a poslouchám. Chvíli je klid, ale potom je to slyšet znovu. Opatrně tedy otevřu a nahlédnu na tichou chodbu. Proč svítí? To je plýtvání energie. Co to teď řešíš, jdi se podívat, odkud to vychází, ale hlavně, co to je? Našlapuji potichu na špičky. Dojdu až k výtahu, kde je zvuk nejhlasitější. Nakouknu na schody vedle a spatřím partičku kluků a, Stefan? Obličej má od krve, popadá dech a drží se za žebra. Ten největší ho vezme za vlasy a praští s ním o zem.

„Tak kde jsou?!"

„Dal jsem vám všechno, už víc nemám."

Aha, takže se do něčeho namočil a já se do toho chtěla připlést. Ne, jdu. Tohle si musí vyřešit on sám.

Chtěla jsem odejít. Moje povaha je však taková, že když je kdokoli v nesnázích tak mu pomůžu. A tady to nebylo jinak. Abych se však neprozradila, schovala jsem se nejdříve za roh a namáčkla se těsně k výtahu. Potom jsem jednoduše zadupala a čekala.

„Bacha, někdo sem jde. My dva jsme ještě neskončili."

Slyším, jak odchází po schodech pryč. Vylezu z úkrytu a seběhnu ke Stefanovi.

„Pojď, vstávej. Tady nemůžeš zůstat, ještě tě takhle někdo najde."

Pomůžu mu na nohy a společně jdeme k pokoji. No, spíše nás táhnu k pokoji. Položím ho na postel a doběhnu do koupelny pro mokré hadry. Ty mu položím na čelo, rameno a hrudník. Ani jsem si nevšimla, jak je namakaný. Cože? Ty jsi se už úplně pomátla. Máš mu pomoct a ne obdivovat. Zakroutím hlavou a pokračuji, kde jsem začala. Vlhkým kapesníkem očistím krev.

„Sss."

„Promiň. Ale musím to vyčistit pořádně."

Opatrně se dotýkám jeho obličeje a snažím se, aby ho to moc nebolelo. Jenomže na rozbitém obličeji se můžete snažit, jak chcete. Když očistím poslední místo s krví, odejdu k umyvadlu. Namočím znovu kapesník a než se vrátím, vyčerpáním usnul. Přijdu blíže, kapesník mu položím na čelo, zalezu do postele a pokouším se usnout. Moc to nejde, ale nakonec zaberu.

Ráno se probudím dřív, než stačil zazvonit budík. Podívám se na Stefana, který v klidu spí. Odejdu do koupelny, kde udělám potřebné věci, převléknu se do školních věcí a vyjdu. Tady už na mě koukají ospalé oči.

„Dobré ráno." Pozdravím ho.

Usměje se na mě, ale viditelně mu moc dobře není.

„Hele jestli ti není dobře, tak tu zůstaň. Já tě omluvím."

„Ne dobrý, to zvládnu."

Pomalu vyleze z postele, ale když se postaví na nohy, okamžitě spadne.

„Jasně." Podepřu ho a položím zpět. 

Chvíli se se mnou přetahuje, ale donutím ho, aby ležel. Připomnělo mi to, jak se vždycky dohaduji s mámou, když je ožralá a mermomocí chce do bordelu. Musím si ale přiznat, že tohle byla daleko větší fuška.

„Až přijdu, tak ti udělám nějakou polívku. Teď spi."

Sice na mě hodil pohled jako, stejně až odejdeš tak se vypařím, ale myslím, že v jeho situaci se moc daleko nedostane. Dnes mám ve škole jenom do jedenácti a večer brigádu, ale asi jí pro dnešek vynechám. Přeci jenom by se mohli vrátit a to nemůžu riskovat. Vážně mi na něm začalo záležet?

Ve škole se mě holky vůbec nevšímají. Je mi to divné, a tak si je o přestávce zatáhnu na záchody.

„Můžete mi laskavě vysvětlit, co jsem vám provedla, že se se mnou nebavíte?"

Podívají se na sebe a Štěpka promluví:

„No, to je ten tvůj novej v pokoji. Pořád jsi tam zalezlá a nás odstrkuješ. Jako včera u večeře, taky jsi zmizela. A když jsme na tebe klepaly, tak jsi nám ani neodpověděla a dál se s ním bavila."

Zajímavé, ale já se s ním přeci bavila až před spaním.

„Já se s ním ale vůbec nebavila. Na jaké číslo jste klepaly?"

„Na 80 v jedenáctém patře."

Už jsem chtěla vybuchnout smíchy, ale udržela jsem to.

„Aha, tak tady máme ten problém. Byla jsem přesunutá na 12 patro a číslo pokoje mám 93." Krávy.

Už mi lezou na nervy. Proč se s nimi vlastně bavím? Asi proto, že jsou jediné, koho tady máš? Aha, teď jsi na to kápla.

„To jsi nám ale neřekla."

„Hm."

Tím ukončím naší konverzaci, jelikož zazvonilo a nemám na ně náladu. Poslední hodina, matika, konečně. Napíšeme si test a můžeme jít. Výhoda pro ty, kteří to umí a napsali to za pět minut. Horší pro ty, kteří se na to vykašlali a teď tam musí jako jelita dřepět a čumět do prázdného papíru, protože počítali s taháky od nás chytrých. Skočím rychle do večerky, koupím polívky v pytlíku a běžím na pokoj. Potichu otevřu a podívám se k ložnici. Je zavřeno, jako když jsem odcházela. Přejdu ke kuchyni a začnu v rychlovarné konvici vařit vodu. Logicky. Do misky nalámu nudle, zaliji vroucí vodou. Přenesu na stůl a jdu k ložnici, ve kterém očekávám spícího Stefana. Zaklepu a vejdu.

„Ahoj, máš hlad?"

„Něco bych zobnul."

Přijdu blíže k němu a pomůžu mu na nohy. Ještě ho stačím navléknout do županu. Posadím ho v jídelně na židli a přisunu mu blíže misku s dosud horkým jídlem.

„Děkuju." „Jo, dobrou chuť."

Chvíli ho pozoruji, jak si s bolestí dává jídlo do pusy a dráždivě polyká. Taky se mi nelíbí, jak se pořád drží za ta žebra.

„Dobré, děkuji." „Za co? Že jsem to zalila vodou?"

Zase jenom pokrčí rameny a hledá, asi mobil.

„Ten máš v pokoji. Jestli hledáš mobil."

Vezmu nádobí a vložím ho v kuchyni do myčky.

„Kam myslíš, že jdeš?"

Když jsem přišla, tak se snaží zmizet. Já se však pojistila a dveře zamkla.

„Ehm, nikam." 

„Fajn. Tak mazej do postele." Udělá protáhlý obličej a sune se zpět. 

Po pár krocích začne popadat dech. 

„Jsi v pohodě?"

Odpovědi se však nedočkám.