Co se mi to zase stalo?

12.

Všechno nám naprosto vycházelo. V práci jsme byli oblíbení a našli jsme si spoustu nových přátel, se kterými chodíme za zábavou. Téměř každé léto, kdy se konají festivaly oblíbených kapel, se domluvíme a vyrazíme. Na posledním výjezdu se mi zastesklo. Ale nebyl to takový stesk, kdy se vám po někom stýská. Bylo to, jako, bodnutí u srdce. Zjišťuji, že mi v životě chybí velmi důležitý článek, bez kterého nemůžu žít. Za každou cenu musím zjistit, o co se jedná. Vytiskla jsem si několik obrázků s různými motivy. Poslední mě dojal. Bylo tam vysmáté miminko se šťastnou matkou a milujícím otcem. To je ono? Je to dítě, co mi chybí? Srdce mi začalo zběsile bít, jenom nad tím popřemýšlím. Musím se domluvit se Stefanem, jak dál v našem vztahu.

Nyní je v práci a já náhodou skončila velice brzy. Rozhodla jsem se, že se zajdu projít, možná se zastavím v nějakém obchodě, a taky zajdu k řece, hrozně ráda tam relaxuji. Tok vod mě vždy uklidní a poskládá myšlenky. Obléknu si své oblíbené žluté šaty se vzorem. Na nohy nazuji černé lodičky a vlasy zamotám do drdolu. Přes rameno přehodím kabelku, rovněž černou, ve které mám jenom ty nejdůležitější věci. Projdu kolem obchodního centra a zamířím rovnou k metru. Vystoupím o dvě zastávky dál a vyjdu schody. Do očí mě udeří sluneční paprsky, dalšího nádherného letního dne. Nasadím brýle, které mám po celou dobu na hlavě. Pro okrasu, řeknu si sama pro sebe a musím se usmát. Dojdu až k Vltavě. Po proudu zde plují pramice a parníky, které jsou až k prasknutí narvané turisty. Letní vánek si pohrává s mými neposednými vlasy, zatím co sedím na kraji břehu a máčím si nohy v chladné vodě. Z kabelky si vytáhnu notes s tužkou a začnu kreslit, co zrovna vidím. Nad hlavou mi zpívají, v korunách stromů, ptáci a já se zaposlouchám do melodie.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Jediné, co jsem si uvědomila, bylo, že začíná zapadat slunce a nějakou dobu už mi vyzvání mobil. Rychle jsem se probrala z transu a vyhrabala mobil až ze dna tašky. Ještě než zvednu hovor, kouknu na hodiny. Půl osmé. Sakra, Stefan.

Hovor: (Bára-B, Stefan-S)

S: Kde zase jsi? Přijdu domů, tady veškerá okna zabedněná, vedro jako v pekle. Kde se zase couráš?

B: Ahoj, taky tě ráda slyším. Byla jsem se projít po Praze a skončila u Vltavy. Nějak jsem se zamyslela a ztratila pojem o čase.

S: O tom už jsme mluvili. Tak si alespoň zapni zvonění. Nemůžu se ti potom dovolat a já abych se zbláznil, jestli jsi v pohodě. Přijedu pro tebe, řekni mi polohu.

B: To je dobrý, dojedu. Mám tě ráda. Uvidíme se doma, zatím pa.

S: Bár..

Chudák, má to se mnou těžké. Než stačí odpovědět tak mu to vypnu. Báro, tohle se přece nedělá! Já vím, ale nemůžu si pomoct. Prostě jsem to típla. Musela jsem se donutit, než jsem vstala. Nechtělo se mi opustit tohle místo, ale musím, doma na mě čeká přítel. Nasednu na autobus a jedu směrem domov.

Ve dveřích už čeká Stefan a kouká na mě vražedným pohledem. Jenom se pousměji a proklouznu dovnitř. Hodím do kouta ty nepohodlné boty a rozvalím se na posteli. Ležím nehnutě a koukám někam na strop. Vedle mě se prohne matrace a mě tak dojde, že přišel Stefan. Otočím hlavu tím směrem a pohledem se začnu omlouvat. Usměje se, takže mám vyhráno. Vykoupu se a usnu jako poleno, co se válí někde v lese.

Ránojsem se probudila ještě před budíkem. Proto ho vypnu a zalezu do koupelny. Tady siudělám veškeré potřebné věci. Potichu, jako myš, se vykradu z ložnice azamířím do kuchyně. Rozhodla jsem se, že dnes už to Stefanovi musím říct. Chci dítě.Potřebuji ho,abych byla šťastná a úplná.

Takže lidičky,

finále se nám pomalu ale jistě blíží. Už počítám jenom s jednou kapitolou + epilog + poděkování. Jsem nehorázně šťastná, kam až jsme to spolu dotáhli. Upřímně jsem tohle nečekala. Bude se mi velice těžko loučit s tímto příběhem, jelikož některé pasáže jsou mi dosti blízké. Nebudu vás unavovat těmi mými kecy a rozloučím se.

Těším se u další kapitolky a budu hrozně moc ráda za jakýkoliv komentář, ať už + nebo -. 

Vaše Datlovnice02