Co se mi to zase stalo?

5.

Uslyšela jsem houkání a na stropě se mihla blikající modrá světla. Po schodech už běželi záchranáři. Nestačili ani zaklepat a už měli otevřené dveře. Přinesli nosítka. Ve dveřích byla spousta zvědavých očí. „Dobrý den, tak co se stalo?"

To je vše, co si pamatuji. Probudila jsem se v bílém, vydezinfikovaném pokoji. U hlavy mi pípaly přístroje, v ruce mám zabodnutou do žíly infuzi. Snažím se otevřít oči, ale mám pocit, jakoby to byla ta nejtěžší věc na světě. Pohnu pomalu hlavou a křupne mi za krkem. Au. Když konečně otevřu oči a přizpůsobí se, začnu si prohlížet okolí. Ani si nemohu vzpomenout, co se vlastně stalo. Však on mi to někdo snad řekne. Podívám se po mé levici a tam, na posteli, sedí kluk opřený o polštář a čte si. Zase dali dohromady, na jeden pokoj, holku a kluka? Oni si asi myslí, že je to nenapadne zkusit, i když jsou napojení na přístroje. Píp. Přísahám, že jestli mě ta kovová krabice bude ještě chvíli štvát, tak se neudržím a rozmlátím jí o zem! Zpátky k tomu klukovi. Podíval se mým směrem a já si uvědomila, kdo to je. Usmál se, zavřel knihu a přisedl si ke mně na matraci. Pod jeho vahou se trochu svezu k němu.

„Jak ti je?" zašeptal a dal mi neposedný pramínek vlasů za ucho.

„Asi dobře. Moc teď svoje tělo nevnímám. Co se stalo?" snažím se posadit, ale jeho silné ruce mě přidrží na posteli a já se tak nemohu pohnout.

„Radši by si měla ležet. A co se stalo. Vlastně ani pořádně nevím. Na něco si se zeptala a potom to s tebou seklo. Měla jsi najednou zástavu, a tak jsem zahájil masáž srdce a zavolal záchranku. Mezitím mě vystřídala tvá kamarádka. Prý jsi něco povídala v sanitce, to nevím, já jel za tebou ve druhé."

Nadzvednu obočí a dávám si k sobě informace, které jsem právě obdržela. „A ty jsi v pořádku?"

„Ale jo, já mám jenom naražená žebra a oteklé břicho. Pustí nás za pár dnů." Hodí nad tím rukou, jakoby se nic nedělo.

Než jsem stačila něco namítnout, přijde doktor se sestrou. Proč to musí být pokaždé chlap? To mají nedostatek doktorek? Něco mi začal kecat, vůbec nevím co, nějaké ty doktorské bláboly. Jenom kývnu hlavou jako ten největší debil, protože fakt nemám tušení, co mi právě odříkal. Asi bych mu odkývala i vlastní smrt, kdyby to řekl v nějakém doktorském názvu. Stefan to vidí a zadržuje smích. Však on tě ten humor přejde. A měla jsem pravdu. Doktor totiž přešel k němu a chce po něm vzorek moči. No, a samozřejmě by nebylo dobré, kdyby šel na záchod. Doktor, ani nevím, jak se jmenuje, odešel a setra tu zůstala sama s námi dvěma. Podala mu bažanta a čekala. Mezitím přešla ke mně a vyměnila mi infuzi.

„Musím tady? Nemůžu třeba na záchod?" zněl zoufale, ale to mu asi nepomůže. „Ne, to tedy nemůžete."

Zaslechla jsem hluboký povzdech, sestra se nade mne nakloní a pošeptá mi: „Ti kluci toho nadělají." Já se snažím nevyprsknout smíchy. Sestra si vyzvedne bažanta a odchází. „Za půl hodiny vám přinesu večeři." Zabouchla dveře a vedle se ozval nabručený soused.

„Proč já? Proč jsem nemohl na záchod? Stejně si tu chodím, jak chci! To je diskriminace mužů."

„To je holt špatně. Já taky nechápu, proč nemůžeš chodit, když máš 'jenom' naražená žebra."

Zavřu oči a snažím se odpočívat. V tom mě ale nepodporuje, opět, můj spolubydlící. „Umři. Ne. Debile. Uhni. Bože, to jsi kretén." Snažím si ucpat uši sluchátky s velmi nahlas puštěnou hudbou. Docela se divím, že mi ty uši neodlítly. I tak to nepomáhá.

„Zklapni!" Podívá se ne mě tím jeho pohledem, ale zavře tu svojí hubu a je klid. Muzika mě natolik uklidní, že nakonec usnu. Probudila mě až sestra s jídlem. Taky mi hlavou najednou probíhají myšlenky: Co ve škole? Vědí o tom vůbec? A doma? Nikdo nepřišel, ani ta má kamarádka, jak tvrdil Stefan. Asi se zeptám, ale nechce se mi mluvit. Položí mi na stolek jídlo i s tím odporným nemocničním čajem. Mám pocit, že můj močák, každou chvíli praskne.

„Nepotřebujete na záchod?" „Celkem jo." „Tak se zkusíme zvednout a dojít na toaletu. Máte to kousek tady za rohem." Jenom kývnu hlavou a pohnu se. Když se nohy dotkly podlahy, rozklepaly se, jako zmrzlý ratlík a ještě se mi k tomu všemu zamotala hlava. „Opatrně samozřejmě. Jestli se na to necítíte, tak vám podám nočník." „Ne, to zvládnu, chci co nejdřív domů." Ovšem, roli v tom hrál i stud. Nechtěla jsem před klukem vypadat jako exot, co si neumí ani dojít na záchod.

Po několikátém pokusu o postavení se konečně rozhýbu. Pomocí sestry se odbelhám na záchod. Zavřu za sebou dveře a uvolním se. Aaaaa. To je tak neuvěřitelná úleva. Do postele si zase lehnu pomocí sestry.