Co se mi to zase stalo?

10.

Týdenní dovolená mi udělala velmi dobře. Zaletěli jsme si na Filipínské ostrovy, kde jsem pomáhala lidem v nouzi. Stefan se až udivil kolik je ve mně laskavosti a lásky na rozdávání všem, kolem mě.

„Kde se v tobě bere pořád tolik dobra?" tahle otázka mi v hlavě hraje pořád.

Už sedíme v letadle a hrajeme šachy. Letíme v první třídě, takže prostoru a klidu máme opravdu dostatek. Společně s námi letí ještě pět lidí. Občas je slyšet z ostatních tříd řev a pláč dětí, ale není to tak hrozné. Už já sama se na tento křik těším. Vím, mám ještě dostatek času, ale připravená musím být na všechno. Přeci jenom, neležíme jenom tak vedle sebe v posteli.

„ Na co právě myslíš?" vyruší mě z myšlení na děti.

„ Ale nic. Jenom tak, co budeme asi dělat, až se vrátíme domů. Budeme u nás nebo pojedeme ke mně?" musela jsem si rychle něco vymyslet, zatím je opravdu času dost.

„ Dobře. Tak hraj, jsi na řadě."

Po několika hodinách hry, jídla a zábavy se ozve, že letadlo bude přistávat, abychom se připoutali. Drželi jsme se za ruce a společně sledovali západ slunce a přistávání letadla. Zahlédla jsem řídící věž letiště. Pilot nám popřál krásný zbytek večera a my vystoupili. Zachytili jsme naše zavazadla a přešli k parkování. Našla jsem červené auto Audi, která byla od počasí tady zašpiněná.

„ Holka, budeš muset do myčky."

„ Ty si povídáš s autem?"

„ Ne, já jenom, že bude muset do myčky. Koukni, jak je zaprášená a od pylu." Zazubím se a raději přejdu ke kufru.

„ Kdo má klíče?" zaslechnu, když už čekám u zádě auta.

Jenom na mě vykulí oči a velmi hluboce přemýšlí, kam je dal, než jsme jeli. Nakonec se prohrabal na spodek batohu a naštěstí vytáhl vyskakující klíček.

„ Máš štěstí." Zasměji se a otevřu kufr.

Naložíme věci a já si sednu na místo řidiče. Sice na mě udělá zlý obličej, ale je to především moje auto. Nastartuji a vyjedu. Jedeme domů a zítra se zajedeme podívat na bratry a mámu, musí mi vyprávět, jaké mají zážitky od moře.

„ A opravdu nechceš navštívit své rodiče? Taky bych je už ráda poznala."

„ Promiň, ale nechci. Pojedu tam na konci prázdnin, protože máma bude mít narozeniny. Jinak bych tam dobrovolně nejel. Ale jestli je chceš tak moc poznat, můžeš jet se mnou."

Jenom přikývnu a dál to nerozebírám. Nevím, proč se o nich nechce bavit, ale jeho rozhodnutí respektuji. Navíc ho nerada vidím skleslého. Cestou domů se ještě stavíme pro asijskou kuchyni, jelikož doma asi žádné jídlo nebude. A do krámu se mi nechce. Objednáme si nějaké smažené nudle, a tak.

„ Doufám, že neplánuješ jíst tady. Něco jiného klidně, ale tohle ne."

Naštvaně hodí jídlo zpátky a sleduje okolí. Přijedeme před barák, zaparkuji, vylezeme schody, protože výtah je opět rozbitý. Proč jsou ty dveře nastevřené? Něco se stalo? Zloději?

„ Co se sakra stalo?" zašeptá a vyběhne před dveře Stefan.

Jenom pokrčím rameny a chci vejít dovnitř. Jeho silné ruce mě ovšem zarazí. Zavrtí hlavou a jako první vejde on.

„ Co to tu sakra děláš?!" slyším jeho křik a rychle vběhnu dovnitř. Zabouchnu dveře.

Jdu k ložnici a v posteli vidím Soňu obklopenou čtyřmi chlapy. Jenom vyvalím oči a nemůžu tomu uvěřit. A tohle tady dělala celý ten týden? K tomuhle potřebovala hlídat náš byt? Teď už se mi asi nedivíte, že jsem veškeré cennosti schovala a odnesla do banky.