Co se mi to zase stalo?

9.

Uběhlo čtvrt roku a nastaly letní prázdniny. Strašně se na ně vždycky těším. Od doby co nám umřel Elixír, je doma smutno. Prostě tam chybí. Myslíme na něj pořád, ale už to není tak strašné jako ten první měsíc po tomhle neštěstí. Otec sedí ve vězení, kvůli týrání zvířat a ta jeho si našla nějakého miliardáře. Máma začala chodit k psychologovi a našla si normální práci. Občas potká i svého bývalého klienta. Jelikož teď docela dost vydělává, rozhodla se, že vezme kluky k moři. Mě nabízela taky, ale já už nějaké ty svoje plány mám.

Se Stefanem jsme se dali dohromady a musím říct, že nám to zatím spolu klape. Jednou jsme se docela hodně chytli, ale odpustili jsme si a nic jiného potom nepřišlo. Domluvili jsme si, že pojedeme na vlastní náklady někam do zahraničí. Vyhledávali jsme dlouho, až jsme natrefili na správnou destinaci. Okamžitě jsem vyvolala číslo a zarezervovala nám letenky. Odlétáme v pět ráno. A jak už to bývá, pronajali jsme si vlastní byt v Praze. Ze začátku to pro nás byla šílená darda peněz, protože na brigády jsem chodila jenom já. Jenže když se chce, tak se vám to splní. Na pronájem mi půjčila máma a Stefan potom začal chodit pracovat. Peníze jsme jí samozřejmě vrátili. Bylo to ze začátku, kdy dostávala ten nejnižší plat.

„Jak se těšíš?" zeptala se mě, když si zapínal již připravenou krosnu.

„Hrozně moc. Už jsem takhle byla, ale pokaždé sama. Bude to zase něco jiného." Řekla jsem popravdě. I když se o bráchy starala sama matka, neměla jsem o ně strach. Dokázala se i tak postarat a já mohla v klidu odletět.

„Kde všude už jsi vlastně byla?"

„No, od doby co si vydělávám, tak jsem jezdila ob rok. Takže jsem navštívila San Francisco, Mexiko a Portugalsko." Vyjmenovala jsem státy a podívala se, směrem, přítel.

Přišel ke mně a políbil mě. Já mu hodila ruce okolo krku a polibky mu vracela. Poté se strhla bitva našich jazyků. Vysadil mě na kuchyňskou linku a já si ho nohama přitáhla blíže. Začal mě dravě líbat na krku a sundal mi tílko. Já hned po něm zase strhla jeho tričko. Když se vrhal na kalhoty, že je sundá, někdo zazvonil u vchodových dveří. Rychle jsem se oblékla a vyběhla do chodby. Za dveřmi stála Soňa.

„Jé, ahoj. Co ty tady?" zeptala jsem se a přivřela dveře. Stefan prošel za mnou bez trika.

„Ahoj, asi jsem vás vyrušila, ale přišla jsem si pro ty klíče. Prosila jsi mě, abych 20 minut před odjezdem přišla."

„To už je tolik? Pojď dál, ještě nemám dobaleno."

Pustila jsem ji dovnitř a zavřela dveře. Potom jsem jí odvedla do obýváku. Nalila jsem sklenici vody, o což si požádala a šla si dodělat věci. Mezitím se Stefan vynořil z koupelny a za ruku mě k sobě stáhl. Rychle zavřel dveře a zamkl.

„Teď ne, máme návštěvu a musíme jít." Pleskla jsem ho po ruce, která se dobývala na mé tělo.

Udělal protáhlý obličej a zklamaně mě tedy pustil. Já ho políbila na tvář a zapnula krosnu. Do malého batůžku jsem nám hodila cestovní doklady, jako je cestovní pas, občanský průkaz, letenky a řidičáky na auto a motorku. Přihodila jsem ještě zubní kartáčky a pastu. Zapípaly mi hodinky, což mi dává najevo, že je celá. Čtyři hodiny a deset sekund. Máme nejvyšší čas. Zavřu dveře od ložnice a vejdu do obýváku. Nikdo tam však není. Přejdu k předsíni, kde se svítí a ozývají se odtud hlasy.

„Jsi zlato, že jsi přišla takhle brzy. Neznám ochotnějšího člověka. Moc ti děkuji." Řekla jsem a objala kamarádku.

Ta se poté objala i se Stefanem a společně jsme vyšli na chodbu. Zamávali jsme jí na rozloučenou a sešli schody dolů. Venku jsem se podívala na rozsvícené okno, ve kterém stála Soňa. Zamávala nám a zašla. Upřímně mám obavy, když nechávám cizího člověka u nás doma. I když je to kamarádka. Všechny peníze jsem odnesla do banky a nic tam jinak není, u čeho bych byla nerada, kdyby se ztratilo. Ano, až tak jsem nedůvěřivá.

Nasedli jsme do auta, já na místo spolujezdce. Na letiště jsme se dostali do čtvrt hodinky. Takhle ráno ještě takový provoz není a nehrozí tedy žádná kolona. Stefan zastavil před vchodem, vyndali jsme krosny a batůžek a jel zaparkovat. Vrátil se za chvíli. Přišli jsme k přepážce, kam jsme vyložili věci. Tak a krosny putují do útrob letadla. Nad touhle myšlenkou jsem se musela pousmát a za ruku vedena, došla, až k bráně. Tady se odložily veškeré kovové věci do plastového šuplíku. Plus se tam musel dát příruční batoh. Ukázali jsme pasy a letenky a pustil nás dál. Naštěstí jsme nepípali, tak si vezmeme věci a jdeme k lavičkám. Máme ještě asi půl hodiny do odletu. Stefan se někam vypařil a já se rozhodla, že si raději dojdu na záchod, než vzlétneme. Vždycky když nasednu do letadla a vystoupáme, hned musím jít. Překvapí mě, když nevidím frontu, to se u holčičích záchodků nestává často. Zalezu do kabinky a zamknu se. Po vykonání potřeby, spláchnu a snažím se dostat ven. Jenomže klička se sekla a já byla v pasti. Zkoušela jsem to ještě několikrát, ale dveře nepovolily. Sakra. Podívala jsem se k podlaze. Hm, tou škvírou se neprotáhnu. Tak jsem vložila naději ke stropu. Jo, to by šlo. Zavřela jsem záchod a vlezla na víko. Jednu nohu položím na kliku a druhou se vyšvihnu nahoru. Když takhle "ležím" na těch dveřích, poskočí a otevřou se. No to si dělají prdel. Pevně se jich držím a otevřou se dokořán. Zaseknou se o umyvadlo a já tak můžu slézt. Ještě, že jsem tady sama. Umyji si ruce a jdu radši pryč. Nad tím se musím smát, co jsem tam právě předvedla. Vyjdu vysmátá od ucha k uchu a Stefan na mě jenom nevěřícně kouká.

„Můžeš mi říct, kde jsi? Už jsem chtěl jít vyhlásit pátrání." Obejme mě a předá kelímek s kávou.

„Ani se neptej. Zasekly se mi dveře u záchodu a nemohla jsem ven."

Jenom nadzvedne obočí a neřeší to. Díky Bohu. Vypijeme kafe a na výzvu jdeme k letadlu. Tady ukážeme letušce letenky a pasy a pustí nás dovnitř. Procházíme letadlem, až vejdeme do správné části. Objednali jsme si první třídu, letíme přeci jenom asi sedm hodin a já bych se ráda vyspala. Po domluvě si sednu k okýnku.

Vzlet jsem ani nepostřehla a probudila jsem se vysoko nad mraky. V dáli vypadají na bouřku. Tak snad jenom straším. Bohužel to není pravda. Vletěli jsme přímo do bouřky. Blesky byly neuvěřitelně blízko u nás, ale naštěstí to do nás nebouchlo. Prolétávali jsme turbulencemi, až nakonec letadlo vylétlo z toho děsivého pekla. Jako odměnu pilotovi jsme zatleskali. Nic moc, ale alespoň něco. Milá slečna letuška nám přinesla vynikající jídlo a přiťukli jsme si bílým vínem.

„Tak ať nám to dobře dopadne." Zvolal Stefan a společně jsme se napili.

Nastala doba, kdy normálně vstáváme. Ale teď spolu hrajeme šachy, až se nám kouří z mozkových závitů. Je to napínavá hra. Ale jako džentlmen mě nechá vyhrát. Po nekonečné sedm a půl hodině bezpečně přistaneme. Vyjdeme do moderní čekárny a udeří do nás neskutečné vedro a vlhko.

„A jsme tady." Řeknu, hned jak opustíme letištní budovu.