Co se mi to zase stalo?

13.

Dnešní ráno jsem byla až moc nervózní, že jsem neměla ani kousek snídaně. Už od brzkých hodin přemýšlím, jak mu to jenom říci. Stefan šel dnes do práce a já mám tak čas si to pořádně promyslet. Nemám náladu téměř na nic. Občas jsem si zašla do parku pročistit hlavu, či jsem jenom vylezla na verandu a sledovala okolí. Teď tomu bylo však jinak. Sedím v obýváku na gauči a neustále se mi myšlenky a představy honí v hlavě.

Takhle jsem tam seděla několik hodin v kuse a stále koukala kamsi do dálky, dokud mě nevyrušilo rachtání klíčů v zámku. Vyskočila jsem na nohy a běžela ke vchodovým dveřím. Ty se následně otevřely a já skočila dotyčnému kolem krku. ,,Neviděli jsme se 9 hodin a děláš, jakoby to byla věčnost." Brouknutím jsem mu odpověděla a v náruči si mě odnášel do ložnice. Když se začal převlékat, nevydržela jsem to. ,,Chtěla bych dítě." On se se zmateným výrazem otočil mým směrem a čekal na vysvětlení. ,,Hodně jsem o tom přemýšlela a myslím, že je čas, abychom se zvětšili. Oba děti milujeme a jednoduše, v téhle domácnosti chybí. Já chápu, že máme spoustu práce a každý chceme mít nějakou kariéru a dobře se u šéfa zapsat, ale když ne teď, tak kdy se o to pokusíme? Za několik let toho budeme litovat, že jsme si v mladém věku nepořídili dítě. Potom ho budeme vychovávat do 60 a neužijeme si nic. Prosím, popřemýšlej nad tím." Udělala jsem smutný úsměv a s jeho myšlenkami ho zanechala v ložnici samotného, ani jsem nečekala na odpověď. Věděla jsem, že na tohle potřebuje nějaký čas, jako já celý dnešní den. Do večera jsem ho potom neviděla, celou dobu byl zalezlý u sebe. Když jsem ho volala na večeři, nepřišel.

Kolem desáté večer jsem zaslechla ránu, která vycházela ze shora. Vyběhla jsem těch několik nekonečných schodů a vtrhla dovnitř. Jak jsem to spatřila, neměla jsem slov. Ze stropu visel provaz, na kterém se houpala má milovaná osoba. Co jsi to provedl? Proč tohle? Mohli jsme si o tom přeci nejdříve popovídat a najít nějaké východisko. Tohle jsem si nezasloužila. Přiběhla jsem k němu a provaz odřízla. Jeho bezvládné tělo mi spadlo k nohám. Objala jsem ho a z očí mi vytryskly slzy. Neměla jsem sílu. Třeba, kdybych zavolala sanitku, mohla jsem ho zachránit. Ale jsem slaboch a na to jsem už neměla. Jenom jsem zahlédla dopis pro mě, byl položený na nočním stolku. Ozdobná obálka byla položena vedle zásnubního prstýnku.

Drahá Baruško,

doufám, že mi tento čin jednou odpustíš. Nerad ti to takhle říkám. Vím, že by bylo lepší si to říct mezi čtyřma očima, ale já na to prostě neměl odvahu. Jsi skvělá holka, takže si to neber, prosím, osobně. Za mlada jsem se seznámil s jednou fajnovou holkou, vyspal jsem se s ní a ona otěhotněla. Jmenovala se Růžena Polední, nevím, jestli ti to něco říká. Každopádně se mi po letech ozvala a chtěla náš vztah zase dát dohromady. A já nevěděl co dělat. Miluji tebe, ale zároveň se veškeré vzpomínky na ni vrátily a tím pádem, jsem nevěděl jak se rozhodnout. Jestli vidíš ten prstýnek, tak víš, jak jsem to chtěl udělat. Ona mi však nechtěla dát na vybranou a mermomocí mě chtěla zpátky, udělala by pro to cokoli. Dokonce by ti i ublížila. A to bych nepřežil. Nechtěl jsem ublížit ani jedné, a proto jsem udělal, to, co jsem udělal.

Znala jsi mě ze všech nejlépe, věděla jsi, kdy se něco dělo. Mé pocity a výrazy jsi znala dokonale. I ti nejbližší mě natolik neznali. Ale tohle jsi nepoznala. Své grimasy jsem schovával dokonale. Dělal jsem, že se nic neděje a přitom jsem byl úplně v koncích. Teď vím, že jsem měl jít za tebou a ty bys mi moc ráda pomohla a třeba i odpustila. Moc mě to mrzí, ale už je pozdě.

Chtěl bych tě o něco poprosit a doufám, že si to vezmeš k srdci. Nebreč nade mnou, je to k ničemu a mně už to stejně nijak nepomůže. Najdi si svého milého a měj s ním vysněné manželství a kupu dětí. Já ti tohle už bohužel nesplním. Děti s tebou, bych měl moc rád. Budeš skvělá matka i manželka. Stydím se za své rozhodnutí, ale pochop mě, prosím. Hodně ti to pomůže od bolesti tvé ztráty.

Miluji tě, strašně moc. Odpusť mi prosím.

Tvůj bláznivý Stefan

Dva týdny od té smutné události se konal pohřeb. Sešli se snad všichni. Tady jsem podruhé potkala Stefanovo rodiče. Na poprvé jsem si s nimi úplně nenašla společnou notu, ale teď byli hodně smutní. Já byla s psychikou úplně na dně. Přestala jsem chodit do práce, už jsem o sebe tolik nepečovala. Největší oporou mi byla mamka. Věděla, jak se cítím. Vždyť její manžel skončil ve vězení a tam se zastřelil. Hodně to prožívala, i když už byli dávno od sebe. Stefan měl krásný, velmi dojemný pohřeb. Já, jako jeho přítelkyně jsem měla proslov, poté mluvili i jeho rodiče. Myslím, že by byl rád, kdyby slyšel, to co o něm říkali.

Jak jsem nechodila do práce, peníze začaly ubývat a přišla exekuce. Přišla jsem o všechno, o svého milého, o střechu nad hlavou, o pracovní místo, o auto. Neměla jsem kam jít, jedině k mamce, ale tu nechci otravovat svými problémy. Přátele už dávno nemám, co zemřel Stefan, všichni se proti mně obrátili, přestali komunikovat a mě odepsali osudu. Čas se zpomalil a nic mě nebavilo. Vůbec nic, už ani život. Svým způsobem života jsem skončila pod mostem. Nechtěla jsem na ubytovnu, kde jsou ztracené duše jako já. Nechtělo se mi dělat nic. Jenom jsem ležela na své dece a přemýšlela, jaký má vlastně život smysl. Je to snad o tom, najít si někoho, se kterým chcete strávit svůj čas, a osud vám toho dotyčného potom stejně vezme? Tohle mě už nebaví.

Jednoho večera jsem přišla k řece, v ruce jsem držela už poloprázdnou flašku od slivovice. Svět se mi před očima motal, ale bylo mi krásně. Nemyslela jsem na nic. Na bolest, na smutek, na puknuté srdce žalem, na prázdnou díru v mysli. Tenhle pocit se mi zamlouval. Tělem mi proudila krev přeměněná na promile alkoholu. Zamotala se mi hlava a já spadla do ledové vody. Nevnímala jsem ani to, když se mi při každém nádechu hromadila voda v plicích a začala se dusit. V dáli jsem zaslechla něčí křik a blikající světla. Siréna byla hodně daleko, tohle už nestihnete....

Drazí čtenáři, tohle je poslední velká kapitola. Čeká nás už jenom závěr v podobě Epilogu. Jsem ráda, že jste se mnou vydrželi až do konce, i při té velké pauze. S potěšením se těším u další kapitoly.

Vaše Datlovnice02