Co se mi to zase stalo?

Epilog

Po několika denní pauze jsem se probudila v nemocnici. Já měla pocit, že to bylo jenom pár dnů, opak byl však pravdou. Těžkými pohyby jsem začala otáčet hlavou a mrkat víčky. Tělo jsem měla ztuhlé, jako kdybych tady ležela už pěknou řádku let. Vedle postele, na židli, seděl kluk. Ale, s tím jsem přeci chodila, bydlela a... nakonec přeci zemřel? To není možné. Mně se to asi jenom zdá. Jo, určitě, je to jenom představa v mé hlavě. Potom co, panebože, málem jsem se utopila. Chtěla jsem se pohnout, ale tělo leželo jako přibité. Hnula jsem jenom jedním prstem. V krku mi vadila hadička, co mi pomáhala dýchat. Jenomže teď už můžu sama, vyndejte mi to, jinak se vám začnu dusit. Začala jsem podrážděně kašlat. Kluk co seděl vedle mě, se podíval, usmál a zmáčkl nějaký knoflík. Potom si stoupl ke mně a držel mě za ruku, do doby, než přiběhli doktor se sestrou. Má tak jemné ruce. Odstrčili ho a já začala zmatkovat, nevím proč, asi jsem měla pocit, že ho zase ztratím a tentokrát už navždy. Rozkašlala jsem se ještě víc, poté, co mi začali vyndávat tu hadičku. Řeknu vám, nic odpornějšího jsem ještě nezažila. Chraplavým hlasem jsem si ho přivolala zpátky, chytila za ruku a odmítala ho ještě někdy pustit. Divně se na mě díval, jako bych spadla z Marsu. Já to však neřešila, byla jsem opět šťastná. ,,Pustíš mě? Musím domů." Zaznělo po několika minutách. ,,Proč bych tě měla pouštět, když jsi můj kluk a ten by tady se svou přítelkyní měl zůstat?" ,,Já nejsem tvůj kluk. Promiň, ale já chodím s jinou." Cože? Nerozuměla jsem tomu, jak mě mohl tak zradit? ,,To je nesmysl, chodíme spolu. Vždyť jsme si navzájem zachránili život." Začal kroutit hlavou, že ne. Do očí se mi dostávaly slzy zoufalství. Nevím, jak mu to mám připomenout.

V tu chvíli mi však došlo. Co když se všechno, co jsem prožila... Co když se mi to všechno jenom zdálo? ,,Co se mi vlastně stalo?" ,,No nějak jsme se bavili na chodbě na intru a z ničeho nic jsi upadla. Tak jsem zavolala záchranku." ,,Jak dlouho už tady ležím?" ,,Dneska tomu je rok a třičvrtě." Vykulila jsem na něho oči, to snad ne. Všechno to hezké se mi jenom zdálo. ,,Ta tvoje holka, nejmenuje se náhodou Růžena?" ,,Jo jmenuje, jak to víš?" Jenom jsem pokrčila zklamáním ramena a on potom s rozloučením odešel. Už jsem ho víckrát neviděla.

Po dodělání školy jsem se odstěhovala do zahraničí a zkoušela zapomenout. Ale, nešlo to. I když jsem si založila se svým manželem rodinu, stále tomu něco chybělo. Něco? Spíše někdo. Děti začaly chodit na základní školu a já se soustředila na svou kariéru. Jenomže, to by nemohl být den, aby v hlavě zase nebyl ON. S touhle tíhou jsem se začala nenávidět. Byla jsem sobecká ke všem. K manželovi, který mě horoucně miloval a zajišťoval domov a bezpečí. K dětem, kterým jsem se nevěnovala, tak jak by správná matka měla. K přátelům, se kterými jsem se přestala vídat. K matce, tu jsem neviděla už dlouho a přitom mi byla tou největší oporou, v té nejtěžší době. Ale, ono se to přeci nestalo, nebo? S touhle otázkou žiji neustále dokola a já, nevím, co mám dělat.

Stojím nad propastí mezi životem a smrtí. Co mě v tomhle životě ještě čeká? Jenom neštěstí, ale přitom i láska rodiny. Jak se rozhodnout? Budu nadále žít v iluzi, nebo to jako největší zbabělec ukončím? To je jenom otázka osudu. Každý si to totiž přebere po svém. Někteří mě pochopí, jiní mě odsoudí. Nikdo si svůj osud nevybírá. Život je hra, která je potřeba jednou dohrát. A já se už rozhodla....