Nepochopená láska - Drarry | POZASTAVENO

KAPITOLA 1 - SÁM

Miluji tě tak moc že ani nemohu dýchat. Když tě vidím, tak se mi rozklepou nohy a bojím se, že upadnu. Každý den tě vídám na chodbách, při jídle a při společných hodinách. Ty o mě ale ani nezavadíš pohledem a když už ano, tak jen kdy chce vyštěknout nějakou nadávku na mou osobu. Ani nevíš jak moc mě to bolí, jak mé srdce krvácí pokaždé co to mé uši uslyší, pokaždé co mé oči uvidí jak se zamilovaně díváš na zrzavou sestru tvého nejlepšího přítele. Kdybys jen věděl jak mi tím ubližuješ, jak mě pomalu, ale jistě ničíš.

__0__

,,Draco. Draco! DRACO!"

Blonďatý aristokrat nespokojeně zamručel ze spánku a ohnal se po tom hlase, který ho vytrhnul ze sladkého snění. Nečekal ale že se skutečně do někoho trefí...

,,Au! Sakra Malfoyi otevři už kurva oči nebo sem pustím Pansy a ta už tě z té postele vytáhne."

,, No jo, vždyť už vstávám!" zívnul Draco a podíval se na svého snědého přítele, který se nad ním skláněl a měl na tváři obtisklou jeho dlaň.

,,Crabbe a Goyle už šli na snídani a jestli se chceš ještě stihnou najíst před vyučováním, tak bys měl pohnout zadkem."

Blonďatý zmijozel se s povzdechem zvedl a zamířil rovnou do koupelny kde provedl svou ranní hygienu a když po patnácti minutách vyšel ven perfektně upravený jako vždy, Blaise už netrpělivě postával u dveří a prsty bubnoval do stolu.

Společně vyšli do společenské místnosti. Tam na ně čekala jistá již velmi nabroušená černovláska, kterou ale oba chlapci milovali (každý ovšem jiným způsobem).

,,No konečně! Co vám U Merlina tak dlouho trvalo?" začala hned.

,,To povídej tady princátku, kterému se nechtělo vstávat." bránil se tmavší z obou chlapců.

,,No jo, no jo. hlavně už pojďte na snídani ať to ještě stihneme před první hodinou." ušklíbl se bledý hoch a tím ukončil debatu o jeho dnešní neochotě vstávat.

Společně se všichni tři vydali tmavými chodbami ze sklepení a rozešli se směr Velká Síň. Když se usadili u svého kolejního stolu, tak Draco jako vždy zabloudil očima k tomu nebelvírskému a hledal jistého černovláska se směšnými brýlemi, které na něm ale i tak miloval - ostatně on na něm miloval všechno.

Dnes tam seděl bez svých dvou přátel, ale se svou přítelkyní Ginny Weasleyovou, která mu pohodlně seděla na klíně, zatímco ho krmila jakousi kaší.

Přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby na jeho klíně seděl místo ní on. Přestože věděl že to není možné, tak stále doufal, stále se v něm nacházela naděje, byť jen malinkatá.

Nevěděl jak se dostat do nebelvírovi přízně, i kdyby to bylo jen jako kamarád - od té doby co si uvědomil, že k němu něco cítí se mu vůbec neposmíval, neurážel ho a ani neměl žádné připomínky k jeho přátelům. On ale i tak pokračoval v neustálém pokřikování na chodbách a pošťuchování kdykoliv k tomu měl příležitost.

Oba aristokratovi přátelé věděli o jeho strastech, ale ani oni mu nedokázali pomoct. Sice mu to neřekli přímo, ale věděli, že toto nemá cenu. Draco se z tohoto pomatení musí dostat sám a jakmile se tak stane, tak se snad zamiluje do někoho s kým to má smysl... jenže blonďák věděl své - jak by mohlo být dovoleno, u někoho jako je on, cítit něco k osobě stejného pohlaví? A to nemluvě o té nenávisti, kterou momentálně cítí Pán Zla k jeho rodině. Byla jen otázka času kdy mu Voldemort přikáže udělat něco natolik nesplnitelného, že to zničí  jeho, i jeho celou rodinu.

,,Draco" špitla zmijozelka

,,Co je?" nepříjemně se po ní ošil jmenovaný, jelikož ho vytrhla z tranzu

,,Už se na něj díváš strašně  dlouho, lidi si toho všimnou." šeptala dál Pansy.

,,No jo, dík." řekl naprosto bez emocí Draco a zadíval se do zmijozelského stolu

,,Noo nic, asi bychom měli jít u na hodinu, ne?" nejistě se zazubil Blaise ve snaze uvolnit trochu tu napjatou atmosféru, která panovala mezi třemi přáteli u téměř vylidněného stolu.

,,Jo." odpověděl suše jeho kamarád a aniž by  čekal na své dva přátelé, vydal se další změtí chodeb až do sklepení, kde měli mít lektvary s jeho kmotrem Severusem Snapem.

Když se Draco otočil, uviděl pěkný kus chodby za sebou kráčet Chlapce, který přežil s Weasleyovou po boku.

S nechutí se otočil zpět a vrazil do třídy, kde už čekali téměř všichni jeho spolužáci z Nebelvíru a Zmijozelu

Usadil se do lavice, která stála téměř vzadu a většina učitelů si jí nevšímala. Aristokrat si podepřel hlavu rukou a tou druhou si prohrábl vlasy, které si už dávno negeloval a nechával je volně trčet do různých stran (stále však nebyly tolik rozcuchané jako Harryho vlasy, toho netrumfne nikdo).

Málem si ani nevšiml příchodu svých kamarádů, kteří si pouze vyměnili ztrápené pohledy a zatímco se Blaise usadil vedle zmijozelského prince, Pansy se usadila za ně vedle Millicent Bulstrodeové, která ji pozdravila jejím obvyklým hlubokým hlasem, který zněl jako kdyby snad týden nemluvila. Černovláska s mikádem jí ale neodpověděla a dívala se na záda svého aristokratického přítele, který si jich nevšímal a stále hleděl na (pro něj) velice zajímavý stůl.

A v ten moment si to Pansy Parkinsonová uvědomila - takhle to dál nejde. Její přítel se ničí a nikam to nevede. Musí mu pomoct. Ostatně, k čemu jinému jsou přátelé, že? Draco jí i Blaisovi několikrát pomohl, proto je na čase, aby ona zase pomohla jemu.

Ahoj!
Vítejte u první kapitoly mého prvního příběhu. Doufám, že se vám zatím líbí. 😊 Za jakýkoliv hlas nebo komentář bud moooc ráda. Zatím mě nikdo nezná a docela pochybuji, že si někdo mého příběhu všimne, ale jestli ano, tak doufám, že se vám zalíbí a budete chtít abych pokračovala dál... Vím, že kapitola je poměrně nudná, ale nebojte se - teprve se to rozjede, takže se snad najde někdo kdo bude chtít pokračování.
~Aragen