Nepochopená láska - Drarry | POZASTAVENO

KAPITOLA 11 - STRACH

,,An image from one of the photographs comes back to him. He tries to push it away and focus on the present, but he sees the past."
-Renée Knight

__0__

•1.osoba : Draco•

Přítomnost. Zdála se být vzdáleným snem, který se mi již nikdy nevrátí. Jak se mám vrátit zpět? Jak se mám dostat z hlubin propasti vzpomínek na minulost? Jak mám být dokonalým synem a zároveň dobrým člověkem? Cítil jsem tíhu viny na ramenou. Kolika lidem jsem ublížil? Přestal jsem počítat u padesáti. Kolika lidem jsem zničil život? Kolika lidem jsem vzal domov, rodinu, jídlo, štěstí...

Snažil jsem se soustředit na hlasy kolem sebe. Na lidi kolem sebe. Všichni vypadali rozmazaně. Nepoznal jsem kdo je kdo. Pouze jsem cítil že tam jsou. U mého lůžka. Cítil jsem jak se mi do kůže propalují jejich lítostivé pohledy. Snažil jsem se otevřít pusu a donutit své rty a jazyk zformulovat slova, ale nedařilo se mi. Pořád jsem byl uvnitř své zpropadené hlavy.

Věděl jsem, že tu je se mnou Harry. Snažil jsem se mu dát vědět, že o něm vím, ale mé tělo už nebylo mé - neposlouchalo mě. Pořád jsem byl v temnotě s oslepujícím proudem světla mířící na mě. Slyšel jsem hlasy, ale nedokázal jsem poznat co říkají.

Slunce pařilo do oken, ale horko mi nevadilo. Kapky dopadaly na mé odhalené ruce a obličej skrz otevřené okno, ale nevnímal jsem je. Měsíční záře způsobila, že všechny předměty vrhaly stíny - nic. Čas byl nic. Nic neznamenal. Proč by měl, když ani já už nic neznamenám? Jsem jako mrtvola. Ležím na lůžku s očima otevřenýma dokořán. Nehýbu se. Jsem na dotek studený. A přesto, je mi takové vedro. Chci pryč.

Nevím kolik uběhlo hodin, dnů, týdnů, možná i měsíců. Chtěl jsem se dostat pryč od toho světla. Chtěl jsem vidět své přátele, Harryho. Chtěl jsem je obejmout a horlivě se jim omluvit. Chtěl jsem ... domů.

__0__

•3.osoba•

Už jsou to dva týdny co se Draco probudil. DVA TÝDNY! Nic se nezměnilo. Poppy ho chce poslat k Mungovi. Takový nesmysl! To nehodlal dovolit. Nedovolí jim poslat ho pryč. U Munga mu nepomůžou, naopak ho tam ještě dorazí. Zničí ho. Ne.

Je pozdě večer. Normálně už spal s hlavou položenou u blonďákova těla. Dnes ne. Dnes ho zachrání. Dnes mu pomůže. Dnes - je den D.

Vytáhnul hůlku. Podržel ji v ruce a chvíli si ji prohlížel. Ještě stále ho uchvacovala její krása, elegance a záhadnost. Ostře se nadechnul a na mířil její druhý konec na Dracovu hruď. Zavřel oči. Pro Draca. Zamumlal zaklínadlo.

,,Legilimens."

__0__

Záře se začala měnit. Její barva. Už nebyla ta nejbělejší běloba, ale začala žloutnout. Nejdříve jenom lehký nádech, potom sytější, začala nabírat zlatý odstín, až nakonec jako blesk proběhl světlem ohromující zlatavý záblesk. Záře se poté vrátila k obvyklé bílé.

Stále byl lapený. Nic se nezměnilo. Pohltila ho další vlna zoufalství a do očí se mu nahrnuly nové slzy. Co dál? To ho tu nechají navždy? Ať mu někdo prokáže trochu milosti a zabije ho. Ať to skončí, když to Draco nezvládl. Ať ho zachrání.

,,Draco."

Hlas. Hlas vedle něj. Prudce se otočil a zahleděl se do těch zelených očí, které tak miloval. Harry. Harry byl tady. S ním. V jeho hlavě.

,,Harry."

,,Draco musíš se vrátit."

,,Já nevím jak!"