Nepochopená láska - Drarry | POZASTAVENO

KAPITOLA 7 - POLIBEK

Sluneční paprsky spočinuly na Nebelvírově tváři. Harry ale jen zamručel a přetočil se ma druhý bok. To by se ale nedalo říct o jeho zrzavému kamarádovi, který otevřel oči a rozespale došel k posteli svého nejlepšího kamaráda. Tam ho popadl za ramena a zatřásl s ním, až Harry málem přepadl z postele na zem. Černovlásek chytil Rona za ruku, aby mu tím naznačil aby přestal a zároveň udržel rovnováhu. Oba dva už byli plně vzhůru a vyšli vstříc každodenní rutině.

Harry včera večer dlouho do noci přemýšlel nad situací, ve které se on a Draco nacházeli. Takhle to nemohlo zůstat. Nemohli na sebe přeci jenom donekonečna zírat a jinak si udržovat bezpečné, ale zároveň pitomé rozestupy.

Když Zlaté Trio vešlo do Velké Síně, blonďák a jeho přátelé tam už seděli. Draco nevypadal, že by si jeho příchodu všiml, ale Harry z něho už teď nemohl spustit pohled.

,,Harry, nečum tak okatě." zavrčela potichu Hermiona.

Harry se na ni překvapeně podíval. Takhle na něj předtím nikdy nemluvila.

,.No co, řekla jsem ti že ti pomůžu, tak ti teď pomáhám." usmála se nevinně.

Harry jí neodpověděl, ale usmál se nazpět a raději podíval do svého talíře. Nandal si míchaná vajíčka a k nim přidal celozrnou housku. Sice to nebyla moc velká snídaně, ale snědl alespoň něco. Hermiona mu ale i přesto věnovala pohled plný starostí a mateřství. Asi si už dávno začala všímat že s jeho stravováním je něco špatně. A od té doby co se zapletl do situace Draco začal Harry jíst ještě méně.

,,Měl bys sníst ještě něco , Harry."

,.Hermi, já vážně nemám hlad, ale slubuju, že na oběd sním plný talíř, ano?"

Hermiona se na něj nedůvěřivě podívala a otočila se zpět ke stolu.

,,Plný talíř. A budu tě hlídat." podotkla ještě.

Harry se trochu smutně usmál a podíval se na zrzka, který seděl naproti němu a jeho kamarádce. Ron ale nevypadal, že by si všimnul něčeho zvláštního co proběhlo mezi jeho dvěma přáteli. Dál se spokojeně ládoval párky, vajíčky, houskou a borůvkovým muffinem jako by se nechumelilo.

Když už se konečně najedl, Harry pokynul a všichni tři se zvedli s odešli spolu z Velké Síně. Dnešek měl být nudný a nezáživný den -co se týče předmětů- ale Hermiona s Harrym plánovali lov na Zmijozelského Prince. Díky Pobertově plánku, na kterém ho černovlásek už nějakou dobu sledoval přišel na to, že Draco z nějakého důvodu v pátek nechodí na večeři se Zabinim a Parkinsonovou. Místo toho vždy projde všemi patry Bradavic, ale nikdy se nikde nezastaví. Prostě jde, jako kdyby se procházel.

Harry věděl že to je naprosto jedinečná situace. Děkoval Marlinovi, Salazarovi, Brumbálovi i Morganě že je dnes pátek a může tak konečně promluvit se zničeným blonďákem, který se mu tak tvrdohlavě vyhýbal.

Vyučování proběhlo v klidu, kromě pár výbuchů a o scénky, kdy nějaký zelený blob skočil Daphne Greengrassové do obličeje a snědl jí obě obočí a řasy z očí.

Konečně. Poslední hodina. Do zvonění zbývalo pět minut, které se Harrymu zdály jako nejdelší v celém jeho životě. Bohužel měli s Dracem jiné hodiny - on měl Astronomii, zatímco blonďák měl Obranu proti černé magii. K Harryho vzteku to byla samozřejmě úplně jiná podlaží a on bude muset proběhnout polovinou hradu, aby Draca zastihl. Ale on mu za to stojí. Vždyť do něj byl zamilovaný až po uši a i kdyby nebyl, nenechal by ho jen tak trpět pod tou chladnou, ledovou maskou, kterou nosil každý den - celý den. Harry toužil vidět jeho pravou tvář, jeho emoce - radost, smutek, vztek, překvapení, strach, vzrušení ...

Zazvonilo. Harry ani nečekal na profesorku aby je propustila, jen si přehodil tašku přes rameno a vysprintoval ven. Slyšel za sebou volání Rona a věděl naprosto jistě, že má Hermiona svůj typický vědoucí úšklebek.

Harry nezastavil. Jen za běhu vytáhl z brašny plánek školy a našel malou tečku se jménem Draco Malfoy. Zrovna vycházel z učebny ve třetím patře. 'To není přeci jenom není tak daleko' pomyslel si, protože už běžel ve čtvrtém. Draco naštěstí nešel rychle, neměl kam spěchat, takže když ho Harry zahlédl na konci chodby, byl jen kus za učebnou Obrany. Nebelvír zabrzdil a vydýchával svůj běh. Když se mu dech trochu uklidnil a i srdce přestalo tak šíleně rychle tlouct, pokusil se trochu si upravit vlasy a uhladit hábit. Pak už na nic nečekal a rozešel se za postavou na konci liduprázdné chodby. Stačilo jenom aby nasadil trochu rychlejší tempo a do pár vteřin Zmijozela dostihl.

Harry si teprve teď uvědomil, že moc nedomyslel co teď. Jak má začít? Co říct? Vždyť po něm nemůže jen tak skočit a políbit ho! Nebo může ...?

Harry zatřásl hlavou, aby vyhnal ty myšlenky, které ho jen mátly z hlavy ven.

,.Hej! Mal-Draco!" zavolal na něj.

Draco okamžitě zabrzdil a Nebelvír přímo cítil tu sladkou pachuť strachu a paniky. Zmijozel se pomalu otočil a jeho šedivé studánky se setkaly s těmi zelenými.

,,Co si přeješ, Harry?"

,,Potřebuju si promluvit. Takhle to už přeci dál nejde. Nemůžeš se mi vyhýbat donekonečna a čím déle to odkládáš, o to horší to bude."

,,Tak dobře. Můžeš mluvit."

Harry se na něj zmateně podíval.

,,Chtěl si mluvit - tak mluv." pokračoval blonďák.

,,Dobře, chápu že po tom jak jsem na tebe vyjel se mi asi straníš, ale já se tenkrát mýlil. Neměl jsem se k tobě takhle chovat a jak pochopím kdybys se mnou po tom už nechtěl vůbec mic mít, ale já si až moc pozdě uvědomil svou chybu. To ... co ke mně cítíš - já to opětuju. Nikdy jsem to necítil takhle moc, tak úpěnlivě, ale už tomu rozumím. To nebyla nenávist, kterou jsem k tobě cítil - byla to láska a Brumbál má možná v některých těch řečech pravdu. Stejně jako já jsem tě ve skutečnosti nikdy nenáviděl si myslím, že ty taky ne. Spíše jsme potlačovali naše city a nechtěli jsme si to přiznat no a já tě prostě mil-"

Harryho monolog přerušily cizí rty na těch jeho. Draco, který celou dobu stál zmraženě před ním s vodnatýma očima najednou vyrazil obličejem k tomu Harryho a políbil ho. Nebelvír nejdřív zaraženě stál na místě a polibek neopětoval najednou rozmrazil a polibek blonďákovi opětoval. Přivřel oči slastí, když ucítil jak Draco chutná. Byla to ta nejsladší a nejlepší věc, kterou kdy cítil a chutnal. Toho pocitu se nemohl nabažit. Draco najednou zvedl ruce, které mu doteď visely podélně těla a vsunul je Harrymu do vlasů. Přitáhl si jeho hlavu blíže, až se jejich nosy zabořily do tváře toho druhého. Nebelvír také neváhal a svoje ruce zase položil Dravovi za krk, kde je zase spojil. Černovlasý ale pořád neměl dost. Chtěl více a proto přejel jazykem po růžových rtech Zmijozela, kterého tím žádal o vstup. Draco otevřel ústa od sebe a Harry mu jazykem vklouzl dovnitř. Jejich jazyky se o sebe třely a vedly boj, ve kterém není vítěz ani poražený. Harry zasténal slastí a cítil, že se jeho  společník ušklíbnul, takže mu vsunul jazyk ještě hlouběji do pusy. Teď už se Draco nesmál a místo toho jenom přidušeně zakňučel, jako kdyby se snažil tlumit své jinak hlasitě zasténání. Harry se zamračil a posunul své ruce níže, na blonďákova záda a nechal je ležet téměř na konci zad. Pak už neváhal a sjel svými dlaněmi na Zmijozelovo pozadí a zmáčknul obě jeho půlky. Teď už Draco zasténání netlumil a ozval se nahlas. Harry se usmál.

Po pár minutách jim oběma došel kyslík a museli se od sebe odtáhnout. Opřeli se o sebe čely a Harry se Zmijozelovi podíval do očí. Byly zbarvené do nejtmavší a nejzáhadnější šedi, jakou kdy viděl. Byla to nádherná barva, kterou doufal, že nevidí naposledy. Usmáli se na sebe.

Draco chytil Harryho za ruku a tímto drobným gestem mu dokázal, že není konec. Naopak - tohle je teprve začátek.

Voilá!
Konečně máme Drarry. Tahle kapitola je celá z Harryho pohledu, ale příští už bude o obou chlapcích. Až se nám to tady taky rozjede, tak se začnu soustředit i na vztahy ostatních a přidám sem další shippy. 😉
Jinak vám všem mooc děkuju za podporu, moc si toho vážím a všechny vás miluju, mucq. 🥰❤️
~Aragen