Nepochopená láska - Drarry | POZASTAVENO

KAPITOLA 9 - PRUDKÝ DOPAD

Kostelní zvon zazvonil a oznamoval svým spícím obyvatelům odbývající půlnoc. Slunce zapadlo a na nebi zářil stříbrný měsíc ve tvaru srpu. Žár dalekých hvězd sem nedosáhl, vypadaly jako drobné nicotné tečky tvořící nesmyslné obrazce. Tak je viděli jenom lidé bez fantazie, nudní lidé. Ve skutečnosti stačí trochu zapojit hravost a vidíte nejrůznější stvoření a věci, ke kterým se vázaly roztodivné pověsti, pohádky a povídky.

Daleko odtud, za kopci, za řekami, za poli, za loukami stál za temným jezerem hrad. Starší než většina staveb v okolí, ale neznámý, záhadný.

Uvnitř něj, hluboko pod jezerem spal v posteli chlapec. Na tváři uvolněný výraz, ruce složené pod hlavou a nohy skrčené a přitažené k hrudníku. Peřinu měl jen do půlky těla a vlasy, tolik opečovávané byly rozházené po polštáři. Vedle jeho lůžka jich bylo ještě spoustu. Ne všechna ale byla obsazená. Jedno bylo prázdné, bez svého spáče aby se zahřál a na oplátku zahřál smaragdovou matraci.

Dveře se s drobným zaskřípáním otevřely. Dovnitř vešel po špičkách chlapec, držíc své boty v rukou, aby nenadělal zbytečný hluk. Potichu dveře zase zavřel a došel ke skříni. V mžiku se převlékl a otočil se ke svým spolubydlícím. Očima zabloudil ke svému nejlepšímu příteli a opatrně došel k němu došel. Stál nad ním a podíval se mu do tváře.

Nedokázal se neusmát. Poznal to na něm jen z jednoho pohledu. Zvládl to, získal ho. Stačilo vidět jeho výraz. Říká se tomu pouto přátelství, díky čemuž mezi sebou nedokážou nic předstírat a mohou se chovat tak, jak chtějí aniž by se báli, že je někdo uvidí, nebo uslyší, nebo že se to někdo prostě dozví. Blaise již několikrát vzbudil Draco ze spaním svým křikem a on ho poté uklidňoval, objal ho a nechal ho odplavit své slzy ven.

Všechno tohle bylo pryč. Věřil, že jeho kamarád našel toho pravého a že bude šťastný. Doufal v to, zasloužil si to. Jestli mu Potter ublíží, tak nebude milosrdný, naopak, udělá mu ze života peklo, protože Draco už trpěl dost. Byl čas, aby poznal radost ze života.

__0__

Do Nebelvírské věže vpadla oknem malá sova. Očividně nepostřehla okno a po hlavě vlétla dovnitř. Harry se prudce posadil, když mu sovička spadla do klína. Zmateně se na ni díval, když se postavila zpátky na nožky a odhupsala na okraj postele, kde roztáhla křídla a vzlétla zpět k oknu, kde vylétla ven do červánků.

Promnul si oči a také vstal z postele. Rozhlédl se po chaotickém nebelvírském pokoji. Většina ještě spala, kromě Nevilla, který patrně vstával ještě před ním a teď si se zapnutou lampičkou četl nějakou knížku. Neville se na něj podíval a usmál se. Harry se na něj usmál na zpět a pak už raději šel udělat ranní hygienu. Když už bylo deset minut do snídaně, rozešel se k Ronovi, kterým nemilosrdně zatřásl stejně, jako to dělával každé ráno on.

Ron nakrčil obočí a ohnal se po něm rukou. Harry ucítil pálivou bolest na tváři a neočekávanou ránou se přetočil na posteli. Chytil se za červenou tvář a popadl kamarádovu ruku, aby mu už nevrazil. Vzal polštář zpod zrzkovy hlavy a když Ron naštvaně zamručel, Harry na nic nečekal a polštářem ho praštil několikrát po hlavě.

Ronald se rozzuřeně posadil na posteli podíval se na kamaráda, který splnil svůj úkol a už raději vstával z postele, aby si dal knihy, brka a inkoust do brašny. Hůlku si zastrčil do kapsy hábitu s červeno-zlatým odznakem na prsou.

Do pěti minut byl upravený i Ron a oba tak vyrazili dolů do společenské místnosti, kde počkali na Hermionu, která dnes výjimečně přišla později než oni. Harry se na ji usmál a snažil se jí svým výrazem napovědět co se stalo. Hermiona se na něj zamyšleně podívala, ale moc nechápala o co by se mohlo jednat. Povzdechl si. Vypadá to, že jí to bude muset vysvětlit slovy.