I hate love

4. kapitola

Hned jak jsme vešli na zahradu, jsem zahlédla Elenu, jak se producíruje a Caroline, jak všechny komanduje. Pomalým krokem se k ní blížil Klaus.

„Pojď," pobídla jsem Matta. Mířila jsem rychlým krokem směrem Caroline.

„A jak si vedu já?" ptal se jemným hlasem Klaus. Bohužel ta otázka nepatřila mě, ale Caroline.

„Jsi," na chvilku se odmlčela. „perfektní," dodala. Do očí se mi začaly hromadit slzy. Co to se mnou jenom je? Mám ho nenávidět... Caroline znovu otevřela pusu, aby něco řekla. To jsem se s omluvou Mattovi odcházela pryč. Nevím, co mě na tom tolik vzalo. Jestli mu Caroline dá... já budu volná, ale už jenom ta myšlenka na to, že by ji měl Klaus políbil – mi neuvěřitelně vadila. A proti své vůli jsem se načapala, jak přemýšlím, jaké by bylo ji nechat zabít, nebo ji sama zabít. Místo toho jsem se unaveně posadila na schody z pohledu všech lidí a upírů – zkrátka všech přítomných. Nebudeme si lhát. Hlavně před očima Klause. Z očí mi tekly slzy a já je nechala volně téct. Nemohla jsem je zastavit. Na to jsem moc unavená. Hlavu jsem si opřela o zábradlí. Začala jsem si prohlížet prsten, který mi Klaus dal, abych byla oficiálně zasnoubená. Alespoň aby to budilo dojem, že jsem zasnoubená.

„Ale, ale," zaslechla jsem otravný hlas. Ani jsem se neobtěžovala se otočit, abych věděla, kdo to je. Rychle jsem si otřela slzy a doufala, že nemám rozmazanou řasenku.

„Ach, Eleno. Jaké to potěšení pro mě," odsekla jsem. Zvonivě se zasmála.

„Nepůjdeme se projít, zlato?" navrhla. Místo toho, abych něco odsekla, jsem nasadila úsměv a souhlasila. Jo, asi mi z něj vážně hrabe.

Neznám to tu, takže jsem neměla tušení, kam mě vede. Kdyby měla v plánu mě zabít, tak by neměla šanci. „Kam to jdeme?" ptala jsem se ji.

„Na střechu," odpověděla s tajemným úsměvem.

„Abys mě mohla strčit dolů?" zasmála jsem se. „Hodně štěstí," popřála jsem ji.

***

„Tohohle budete litovat," řekla jsem zatím klidně.

„Myslíš Klause?" ptala se posměšně Elena. Ano, teď si bude dovolat, když nemůžu kouzlit. „ten se nemůže vynadívat na Caroline,"

„Jsou přátelé," řekla jsem rozhodně. Spíš jsem přemlouvala sama sebe.

„Moc to tak nevypadá," vložila se do našeho rozhovoru Bonnie. Díky které jsem se nezmohla na žádné kouzlo. Nejradši bych oběma zakroužila krkem.

„Jsou jen přátelé," zopakovala jsem přesvědčeně. Věděla jsem, že ne.

„Tak se podívej," vyzvala mě Elena. Otočila jsem se, a i přes tu dálku, byl slyšet její smích. Seděli na lavičce u jezera. Klaus něco otvíral – pravděpodobně nějakou láhev.

„To nic neznamená," trvala jsem na svém a opět se k nim otočila. To už jsem balancovala na kraji střechy. Nevím, jestli jsem přesvědčovala Elenu nebo sebe. Nerada si to přiznávám, ale od každého něco.

„Víš, už od začátku ses mi nelíbila. Klaus nikdy nemá přítelkyni. Líbí se mu Caroline, co na tebe má, že s tebou chodí?" ptala se Elena.

„Nemůžu za to, že si vybral mě a ne tebe," odpověděla jsem a rozpřáhla ruce, abych i balanc lépe chytala.

„Kdykoliv tě tam můžu strčit. Teď jsi bezbranná ty," nenávistně jsem se na ni podívala a už opět stála na pevné zemi. Pomalým krokem jsem opět mířila k ní. Elena mi byla po nos, takže musela nadzvednout hlavu, aby se mi dívala do očí.