I hate love

5. kapitola

„Kde si sakra byla?" vyjel na mě ihned Klaus.

„Klausi, moc mě to mrzí! Já jsem nevěděla, že tam je. Já..." zakoktala jsem se.

„Ty co? Prostě si myslíš, že si můžeš dělat, co chceš?" křičel přes celý dům a vší silou mi svíral krk. „konečně se nauč, že děláš pro mě a budeš hrát podle mých pravidel, ať se ti to líbí nebo ne!" ihned, jak domluvil, mě pustil na zem. Spadla jsem do kleku a snažila se popadnout dech.

„On nic neřekne," zachraptila jsem.

„Jak si můžeš být, tak jistá?" křičel dál s rozpřaženýma rukama.

„Donutila jsem ho na to zapomenout. Jestli si vzpomínáš, já jsem čarodějka,"

„To ovšem mění situaci," řekl klidně. „Dneska si hrála skvěle," pochválil mě a odešel z pokoje.

Nenávistně jsem se za ním koukala. Jestli to takhle bude pokračovat, tak jsi Bridget nahraná. Po tváři mi stekla samotná slza, kterou následně sledovaly další a další. Bezmocně jsem se chytla za hlavu. Tohle všechno kvůli jedné pitomé noci, kdy sis nevěděla rady. Kvůli tomu všechno tohle, kdybys toho pitomého vlkodlaka zvládla sama, tak nemusíš hrát tuhle pitomou hru. Taky bys nepoznala Klause... po tom všem už nemůžu popírat. Líbil se mi. Ano, líbí se mi Klaus. Líbí se mi jeho přízvuk, ten pokřivený úsměv, co mi vždy věnuje, jeho oči a rty... Klaus je pohledově hezký to ano, ale můj problém spočívá v tom, že toho bastarda nesnáším. Ano, je to tak. Nechci s ním trávit už ani minutu. Chci zase domů, kde se nemusím přetvářet... stejnak, nebylo by nejlehčí Caroline ovlivnit, ať ho má ráda? Já bych to měla rozhodně lehčí. Po dlouhé chvíli rozmýšlení jsem si otřela poslední stopy slz.

„Klausi?" zavolala jsem a odhodlaně se zvedla.

„Hm...?" zabručel z pokoje.

„Mě už tohle nebaví... nemohla bych se zvednout a odjet domů? Nebaví mě se tvářit, že jsem šťastná, když na mě ve skutečnosti jenom křičíš a jsi na mě jenom hnusný. Nenávidím tuhle přetvářku. Nenávidíš mě a já si mám hrát na nejvíc úžasnou snoubenku, která se dá srovnat k hadru. Je ti dobrý jenom když něco potřebuješ utřít," zašeptala jsem do domu. Věděla jsem, že mě slyší, tak proč bych i měla vykřičet veškeré hlasivky? Jak jinak než žádná odpověď. Otočila jsem a vykřikla jsem leknutím. „Nemůžeš se příště nějak ohlásit?"

„Ty jsi plakala?" zeptal se místo toho všeho, lehce mi položil dlaň na tvář, kterou jsem ihned setřásla.

„Ne, něco mi nejspíš spadlo do oka," odporovala jsem.

„Ještě chvíli to vydrž a už ti dám navždy pokoj," sliboval, když dořekl poslední slovo, tak jsem se odhodlala se mu podívat do očí. Měl rozšířené zorničky a tmavé kruhy pod očima. Teď jsem pro změnu položila svou dlaň na jeho tvář.

„Kdy jsi naposledy jedl?" přišlo mi komické tomu říkat takhle, ale držela jsem vážnou tvář. Popravdě. Tahle vypadal hrozně, a to mě ničilo. Nechtěla jsem, aby trpěl. Chtěla jsem zase vidět ten úsměv, který tolik miluju... vážně si řekla, miluju? Oprava, ten úsměv, co mám tolik ráda.

„Od té doby, co jsi přijela," zachraptěl.

„Vypadáš unaveně," poznamenala jsem a pomalu sjela rukou ke svému tělu, než mě zachytl Klaus, který ji opět položil na tvář a chytl mě kolem boků. „Nikdo tu není, nemusíš předstírat, že ti na mě záleží," mlčel, což mě ještě více iritovalo. „Teď asi udělám největší chybu svého života," zašeptala jsem a s těmito slovy jsem si odhrnula vlasy a nastavila svůj krk Klausovi.