Ohnivé Péro

CHAPTER 6

Ron Weasley se pomalu šoural směrem na Ošetřovnu. Byl nervózní; ředitel Brumbál mu předtím řekl, že ho tam někdo čeká, a šibalsky přitom pomrkával. To nevěstilo nic dobrého.
Došel ke dveřím Ošetřovny a váhavě vkročil dovnitř. Hned poté se zastavil, protože ho něco oslnivého uhodilo do očí. Když se mu vrátil zrak, zjistil, že se jednalo o světelný odlesk chrupu vyceněného v širokém reklamním úsměvu.
Když majitel tohoto úsměvu spatřil Rona, rozzářily se mu oči a nadšeně vykřikl:
„Tak to jste vy, ten zoofil!" Vypadal jako dítě u vánočního stromku.
Ron zrudl a zamumlal souhlasnou odpověď. Přitom přemýšlel – ten strašný árijec v bílém plášti mu byl nějak povědomý...ale né vždyť je to-
„MUDr. Zlatoslav Lockhart, sexuolog; zcela k vašim službám. Tedy, ne tak úplně k vašim službám, vy jeden zvrhlíku," zakýval žertovně prstem.
Rona polilo horko. Tak tohle bude dlouhé odpoledne...
Lockhart, jehož tvář neopustil široký úsměv, ukázal prstem na pohovku pod oknem.
„Jen si pěkně lehněte a udělejte si pohodlí. Klidně si i odložte, jestli se pak budete cítit přirozeněji," mrkl na Rona.
Ten byl už rudý jako právě uvařený rak.
„Díky, raději zůstanu ve svém hábitu," vypravil ze sebe.
Ron se natáhl jako prkno s rukama složenýma na prsou. Doktor Lockhart se usadil do kožené klubovky.
„Takže, vy jste zoofil, že?" zeptal se vesele.
„To už jsem snad říkal, ne?" naštval se Ron.
„Ano, ano...jen se ujišťuji, jestli jste třeba mezitím nezměnil názor. Není důvod se rozčilovat – můžeme si o všem v klidu popovídat, jako mezi přáteli."
To zrovna, pomyslel si Ron. Teď na Lockharta sice neviděl, ale z jeho hlasu byl stále cítit ten colgateový úsměv – přesně ten, který měl Ron chuť jeho majiteli smazat z tváře. Nejlépe tvrdou pěstí a pokud možno ještě s boxerským prstenem.
„Musíme zjistit, do jaké míry vás vaše nemoc – ano, ve vašem případě se jedná o nemoc, kterou je možné vyléčit – zasáhla. Tady jsem si pro vás připravil takový malý testíček..."
Ron slyšel šustění papírů a potom nějaké polohlasem vyslovené kouzlo. Vzápětí se na bílé zdi před ním objevil světelný obdélník a v něm nápis: SEXUÁLNÍ ORIENTACE – TEST 1.
Zatímco Ron udiveně hleděl na to, co se před ním objevilo, ani si nevšiml, že mu zkušená ruka připojila k hlavě dvě kouzelné elektrody...
Pak se na plátně objevil obraz nahé ženy.
Hm, žádná reakce, pomyslel si Lockhart.
Následoval obraz nahého muže.
Opět nic, to vypadá opravdu nadějně...
Ani obrázek nahého kojence nevyvolal žádnou reakci.
Pak ovšem následoval obraz...nahé sovy (Nahá sova=úplně normální sova, protože sovy JSOU nahé. Nebo jste snad někdy viděli nějakou oblečenou?).
Kouzelný stimulometr, ke kterému vedly drátky z Ronových elektrod, začal kvílet.
Lockhart vrhl rychlý pohled na stupnici.
„Nejvyšší možná hodnota, to je úžasné!" neudržel se.
„Dokončíme ještě test," řekl a Ron pak měl možnost zhlédnout ještě obrazy zachycující nahého psa, nahou kočku, nahého křečka, nahého mravence a dokonce nahý fíkus (komentář viz nahá sova). Naměřené reakce však byly velmi slabé; doktor Lockhart měl dokonce podezření, že se jednalo pouze o zbytkové vzrušení z fotografie č. 4.
Lockhart sejmul elektrody a vypnul kouzelný meotar. Zhluboka se nadechl a řekl:
„Musím vám s rad- tedy s lítostí oznámit, že jste přímo učebnicový případ zoofila, s jednoznačným zaměřením na řád Strigiformes, tedy sovy."
Ron zvedl oči v sloup. Tak to je opravdu novinka, pomyslel si.
Doktor LockharT mezitím vzrušeně pobíhal po pokoji a radostně výskal:
„Opravdový zoofil! Můj první opravdový zoofil! Všichni kolegové z fakulty kouzelnické sexuologie mi ho budou závidět... a to zaměření na sovy...myslel jsem, že je to už jen v učebnicích, taková vzácnost..."
Ron využil Lochartovy nepozornosti a nenápadně se vytratil. Směr: Sovinec...

...

Dvacet kroků od Sovince zrychlil, zlákán vidinou naplnění svých tužeb. Jeho láska už na něj čekala... o dalších deset kroků později se však stala tragédie. Najednou jakoby narazil na neviditelnou bariéru a nemohl dál!
„Co to vole je?!?!" neudržel se a vykřikl, pln vzteku a zoufalství.
Zuřivě mlátil rukama do neviditelné zdi, která zřejmě platila pouze pro něho – kolem něj do Sovince bez jakýchkoliv těžkostí prošli dva mrzimorští. Ronovo zoufalství se jen zvýšilo, když zaslechl útržek jejich hovoru:
„Tak to je ten úchylák?"
„Jo, to je on – ale teď už jsou naše sovy zaplaťmerlin v bezpečí. Lidi z ÚPOZS mu zatrhli tipec, jachachá!" zasmál se jeden z mrzimorských.
„Jachachá!" přidal se druhý.
„Vaše zatracené sovy mě vůbec nezajímají, pro mě už je důležitá jen jedna jediná!" křikl za nimi Ron, ale oni už ho neslyšeli.
Zhluboka se nadechl a zakřičel:
„Vendelíno, lásko moje! Hůůů! Hůůůů hu hůůů!"
Jeho táhlé houkání přilákalo procházejícího Theodora a Světlanu.
„Tak už máš po ptákách, co?" řekl Theodor a zasmál se vlastnímu vtipu.
„Vendelína? Kto je ta Vendelína?" zajímala se Světlana, ale Theodor ji jen popadl za paži a táhl pryč, aby je snad někdo neviděl, že se baví se zoofilem.
Světlana se Theodorovi rozčíleně vytrhla.
„Tahej si svoji babku, šovinisto!" obořila se na něj.
Theodor jen pokrčil rameny a zamířil k Hermioně, která celou scénu pozorovala zpovzdálí.
„Gratuluji k povýšení, kolegyně," řekl medovým hlasem dost nahlas, aby to Světlana slyšela.
Ta si jenom pohrdavě odfrkla a obrátila se k Ronovi.
„Ta Vendelína je...sova?" zeptala se opatrně.
Ron zdrceně přikývl.
„Ano. Ale to mi nezabrání, abych ji miloval! A ona, ona mě také miluje!" vykřikl vášnivě.
Světlana se zatvářila trochu skepticky.
„A jak to víš?"
Ron se vítězoslavně usmál.
„Naučil jsem se její řeč..."