Ohnivé Péro

CHAPTER 14 - KONEC

Přilétla až k němu a srdce se jí sevřelo při pohledu na jeho bledou tvář, která se téměř ztrácela v bílých přikrývkách. Ve spánku se neklidně převaloval; asi se mu zdála nějaká noční můra.

Jestli byly ty zvěsti, které se Vendelína doslechla od svých kolegyň v Sovinci, alespoň z poloviny pravdivé, měla představu, o čem se asi jejímu milovanému zdá. Až do posledního pírka se otřásla odporem.

Ne, tohle nepřipustí! Nenechá to svého nejdražšího prožívat znova; kromě toho, byla to jen její vina, protože byl tak oslaben ve chvíli, kdy právě pro ni přinášel tu nejvyšší oběť...

Tiše zahoukala a něžně ho pošimrala zobáčkem po tváři. Otevřel své nádherné oči, o tolik větší než ty její.

„Hůůůůů hu hůůůů húúúúú huhuůůů," pozdravil ji s ohromenou radostí.

„Huhuhuhuúúúú ůůůůůů huuuůůůúúúú úúúhuhuú," odpověděla Ronovi jeho nejdražší a pak se políbili.

(Překlad: Vendelíno, má lásko, vy jste přišla?

- I kdyby hrom bil, blesky sršely a vichr burácel, za tebou bych přiletěla vždy, můj milovaný! )

Seamus Finnigan s námahou rozlepil oči, napřímil se na posteli a snažil se zaostřit na místnost kolem sebe.

Prosím, Merline, ať už nejsem v deliriu, modlil se v duchu. Od včerejšího večera, kdy onemocněl dosti závažnou formou kouzelné chřipky, v něm byl totiž téměř nepřetržitě. A ty věci, které viděl... začalo to stovkami pavouků na stropě, kteří požírali chleba, jenž tam byl přilepen, a končilo Filchem s blond parukou a umělým poprsím, kterak jen v sukýnce z palmových listů roznáší v kouzelném karaoke baru piňakoládu...

Oddechl si. Na stropě nebylo nic, jediným drinkem na jeho stolku byl čaj a jediný člověk na Ošetřovně kromě něj spořádaně ležel ve vedlejší posteli a... líbal se se sovou.

Seamus zmučeně zasténal a padl zpátky do podušek.

Asi po půl hodině si dodal odvahy a pokusil se otevřít oči znova. S neodbytným je tam ještě? pomalu otočil hlavu k sousední posteli.

Byla tam; tedy ta sova. A nebyla jediná.

Sakra, zaklel v duchu Seamus, já snad nemám normální kouzelnou chřipku, ale ptačí...

V tom okamžiku sovy – jedna hnědá a druhá zářivě rudá – s houkáním odletěly.

...

Harry Potter vhodil do studny druhý kámen a vítězně se rozesmál. Jeho smích však umlkl, když ho oslnil blesk.

Colin Creevey se usmál a ukázal vztyčený palec.

„Super, Harry, tohle bude perfektní momentka! Bude se hodit na obálku toho nového časopisu, co jsem založil – určitě jsi už o něm slyšel, jmenuje se Harry's Bazaar a je to fakt bomba, někdy se spolu musíme sejít na celé odpoledne, abychom nafotili ten fotoromán a mám taky pro tebe pár dopisů, na které bys mohl odpovídat v rubrice Otázky Harryho Pottera – no ale zpátky k tomu snímku, nevím jak ho pojmenovat – Harry Potter hází žabky?"

„Já-" začal Harry, ale Colin ho nenechal domluvit:

„Nic neříkej, Harry, mělo mi být hned jasné, že takhle se žabky nehází. V takové hloubce bys přece ani nemohl vidět, kolikrát ti žbluňknou, že ano, a kromě toho se na to taky nepoužívají takové velké šutry, ty by byly dobré tak možná pro Hagrida – už to mám! Hodils je tam, aby ti splnily přání! Řekneš mi jaké, Harry? Prosím, prosím, ať mám co napsat do úvodníku?"