Ohnivé Péro

CHAPTER 11

Ředitel Brumbál si pohrával se svým kladívkem.
„Tak kde je?" obrátil se konečně na profesora Snapea.
Ten jen pokrčil rameny.
„Nevím; myslíš si že znám každý Longbottomův pohyb?"
Ředitel Brumbál netrpělivě mlaskl.
„Nemyslím Longbottoma, ale tu tvoji ťanku..."
Severus Snape zrudl vzteky.
„Cože?! Jakou ťanku? Sám jsi ťanka!"
„Sám jsi sám jsi ťanka!" vrátil mu to ředitel Brumbál.
„Sám jsi sám jsi sám jsi-"
„DOST!!!!" zakřičela generál McGonagallová, „oba dva jste ťanky a dejte už pokoj
nebo vás degraduji na..."
„Už jsme klidní," vztáhl ředitel Brumbál ruce v obraně, „takže Severusi, kde je ta ť-" Severus Snape po něm střelil výhružný pohled, „slečna Yamamurová," navázal ředitel Brumbál plynule.
Profesor Snape přestal rudnout a místo toho zblednul.
„Nevím," řekl nakonec, „vlastně jsem ji od oběda neviděl, i když říkala, že se zastaví, aby... mi pomohla s jedním...problémem, který mám...já..."
Profesorka McGonagallová jen mávla rukou.
„Popis svého sexuálního života si nech na jindy, pro mě za mě si spi třeba s Filchem a paní Norrisovou najednou – důležité je, že za tebou Sadako nepřišla a nedostavila se ani teď."
Než stačil profesor Snape cokoliv odpovědět, otevřely se dveře a do prázdné učebny Dějin čar a kouzel, kde probíhal výslech studentů, váhavě vstoupil Neville Longbottom.
„D...dd...ddddo....oo...brý d...ddd....de..dd..."
Ředitel Brumbál si teatrálně zakryl tvář.
„Ne! Tak na tohle opravdu, ale opravdu nemám! Zmizte!!!"
„T...ta...tak...n..nnnn....na....nash-"
„Vééééén!" zakřičel ředitel Brumbál.
„Co se dá dělat, prozatím to rušíme, dokud se nenajde ť- slečna Yamamurová."
Profesorka McGonagallová se rychle zvedla a vyběhla na chodbu, kde zakřičela za spěšně odcházejícím Nevillem:
„A pane Longbottome – až do odvolání neopouštějte hrad, stále zůstáváte našim hlavním podezřelým."

...

„Grrrr!" zavrčel Theodor poté, co Světlana s gustem udělala na čtverečkovaný papír pátý křížek a už potřetí za sebou ho tak porazila v kouzelných piškvorkách.
„Neměli bychom radši dělat ty domácí úkoly, když už jsme tady kvůli nim?" zeptal se kousavě a vrhl letmý pohled na hromadu knih vedle výše zmíněného čtverečkovaného papíru.
„Negavar tak glupě, když jsi předtím vygrál tak jsi takhle nemluvil, jachachá!" zasmála se Světlana.
„Protožes mě nechala, grrr," procedil Theodor mezi zuby.
Světlana se zářivým úsměvem poklepala hůlkou na papír, takže byl zase čistý a připravený na další gr- tedy hru, ale nakonec ho srolovala a schovala do tašky.
Místo toho řekla:
„No dobře, končíme, ale do těch úkolů se mi nechce, místo toho zase někoho opijeme a ukradneme mu je jako vždycky, ne? Radši mi řekni, co je nového v ÚPOZS."
„Máme oficiálního podezřelého – Nevilla Longbottoma z Nebelvíru. Ale já si tím nejsem tak jistý, myslím, že je na to moc neschopný. U Brumbálových prašivých koulí, vždyť ten trouba si někdy obleče hábit naruby!"
„Třeba je to jen kamufláž," podotkla Světlana, ale Theodor si jen znechuceně odfrknul.
„Celých pět let předstíral, že je nešika, aby mohl v šestém ročníku znásilnit půlku školy? Promiň, Světlo, ale to je trochu překombinované."
„Dobře, Theo, tak jaké máš podezření ty?"
Theodor se rozhlédl kolem sebe, jestli je někdo neposlouchá, a trochu ztišil hlas.
„Já si myslím, že je to Harry Potter, protože on může vždycky za všechno, to je přece jasné."
„Gm," zamyslela se Světlana, „a kdo je to sakra ten Garry Potter?"
Theodor obrátil oči v sloup.
„Proboga – tedy proboha jsem chtěl říct, tvůj přízvuk je nechutně nakažlivý, G..Harry Potter je přece-"
Světlaně však dnes nebylo souzeno doplnit si vzdělání (popravdě, žádná škoda), protože v tom okamžiku se Knihovnou rozlehl požární sirénu připomínající hlas madame Pinceové:
„Slezte z toho lustru, Longbottome, vidím vás!"
Světlana a Theodor svorně zvedli oči ke stropu. Na lustru nad nimi se opravdu skrýval Neville Longbottom. Když se jejich pohledy setkaly, Neville po nich vrhl lehce křečovitý úsměv.
„Ahoj, jak se daří?" zeptal se a v bezvědomí se sesul na jejich stůl, až se jejich knihy rozletěly do všech stran.
Madame Pinceová k nim rozzuřeně přistoupila a zřejmě hodlala dát Nevillovi co proto; v tu chvíli se však kolem nich přehnalo něco nepředstavitelného.
Pravá půlka tohoto stvoření byla člověkem, zatímco ta levá patřila obří sově.
„Sovočlověk?" vydechla Světlana.
„Sovodlak?!" prohlásila madame Pinceová.
„Sovomuž!" přidal se Theodor. (A/N: Je sova i muž, sóóóvomůůůž! Ehm.)
„S...s...sov..." zamumlal Neville z bezvědomí.

...

Profesor Severus Snape přecházel sem a tam po svém kabinetu. Hlavou mu vířily zoufalé myšlenky.
Sadako, kde jsi? ptal se v duchu, ale odpověď nenacházel. Členové ÚPOZS prohledali spolu se zbytkem profesorského sboru a domácími skřítky celý hrad, ale kromě hromádky starého roztrhaného spodního prádla ještě po profesorovi Lupinovi nenašli nic.
Opravdu nevěděl, co by měl dělat. Nakonec po dlouhém váhání sáhl do tajné skrýše a vytáhl odtamtud kanystr. Nebyl to ale obyčejný kanystr. Byl kouzelný – obsahoval totiž kouzelný benzín.
Nalil trochu kouzelného benzínu do misky před sebou. Pak na chvíli odešel a vrátil se s červeným ručníkem. Odněkud vylovil rudou sponu se vzorem srpu a kladiva, kterou mu dala k svátku soudružka Cho Changová, a sepnul si s ní vlasy, aby mu nepadaly do kouzelného benzínu. Přehodil si přes hlavu červeným ručník a začal inhalovat...
„SOUDRUHU!" Prudký hlas soudružky Cho Changové vytrhl profesora Snapea z benzínového opojení. Zvedl se a odložil ručník.
„Proč je ten chleba na stropě? Nechci již být Červená Karkulka, babičko..."
Cho ho vyděšeně popadla za ramena a začala s ním třást.
„Co se ti stalo, soudruhu? A proč tady smrdí ten kouzelný benzín?"
Profesor Snape zmateně zamrkal, ale pak zaníceně vykřikl:
„Ale já vím, Pottere, že Peking je hlavní město Číny. Daleko, daleko je Šanghaj... a proč máte ty fialky ve vlasech, drahá?"
Cho nešťastně zavrtěla hlavou. Už to vypadalo tak nadějně... Náhle ji něco napadlo:
„Předseda Mao dnes zemřel!"
Profesor Snape vstal ze židle a úplně normálním hlasem se zeptal:
„Co to kecáš za debiloviny, soudružko? Každé malé dítě přece ví, že předseda Mao skonal 9. září roku 1976."
Cho vydechla úlevou.
„Jsem ráda, že jsi zpátky, soudruhu. Přišla jsem se tě zeptat, jestli je něco nového se Sadako."
Profesor Snape viditelně posmutněl.
„Nic... nikdo neví, kam mohla zmizet."
„A co vyhledávací kouzla?"
„Také se minula účinkem."
Chvíli bylo ticho a pak si profesor Snape povzdychl:
„Tak s tímhle by nám snad nepomohl ani předseda Mao, i kdyby mohl..."
Choina tvář se rozjasnila.
„Ale...on přece může! Soudruhu, cožpak si nevzpomínáš na úplně poslední kouzlo v Čarujme, soudruzi! ? Bylo to kouzlo Přivolej na pomoc předsedu..."
V tu chvíli už se profesor Snape vrhl ke své knihovně a v příštím okamžiku již listoval ve výše zmíněné knize.
„Jak vykouzlit kouzelnou domácí pec na ocel... Jak proměnit západního imperialistu v mrtvého západního imperialistu... hm, to je opravdu zajímavé kouzlo... Jak proměnit bílé spodní prádlo v rudé... ha, tohle už jsem vyzkoušel...a tady to je: Přivolej na pomoc předsedu."
Cho souhlasně přikývla a profesor Snape se jal předčítat:
„Je to sice nepravděpodobné, ale mohlo se ti, soudruhu čtenáři, stát, že jsi v mé knize nenalezl kouzlo, které potřebuješ. Nezoufej! Nabízím ti totiž svou osobní pomoc. Když správně dodržíš pokyny sesílání kouzla, zjevím se ti já ve své vlastní osobě, popřípadě můj duch, jestliže už budu po smrti. To je ale velmi nepravděpodobné, protože mi všichni říkají, že budu žít deset tisíc let.
Tak tedy, soudruhu čtenáři, při mém vyvolání musíš dodržet tyto podmínky:
- musí mne vyvolávat minimálně dvě osoby
- jedna z nich musí být krásná mladá dívka
- jedna musí mít na sobě rudé trenýrky přeměněné pomocí mého kouzla
- a konečně -jedna z nich musí být opravdu v KRAJNÍ NOUZI, ne že mě, soudruhu čtenáři, budeš vyvolávat kvůli kdejaké debilovině!"

Severus a Cho si vyměnili pohledy. Všechno sedělo. Severus se nadechl a četl dál:
„...samotné vyvolání je velmi prosté. Všichni zúčastnění se drží za ruce a třikrát po
sobě vykřiknou: Voláme tě předsedo! Zjev se nám předsedo! Předsedo, pomoc!"
Oba soudruzi okamžitě následovali Maovy pokyny. Chytili se za ruce a svorně
vykřikli:
„Voláme tě předsedo! Zjev se nám předsedo! Předsedo, pomoc!"
„Voláme tě předsedo! Zjev se nám předsedo! Předsedo, pomoc!"
„VOLÁME TĚ PŘEDSEDO! ZJEV SE NÁM PŘEDSEDO! PŘEDSEDO, POMOC!"
Chvíli se nic nedělo, ale pak se od podlahy zvedlaoblaka rudého dýmu.
Severusovi a Cho se zatajil dech, když se v rudém dýmu začaly objevovat nejasné obrysy předsedovy korpulentní postavy.
„Čeho si žádáte, soudruzi?" zazněl kabinetem jeho hřmotný hlas.
„My...my...my..." Severusovi při pohledu na opravdového předsedu došla slova. Bylo to přece jen něco jiného než jeho oblíbený plakát na zdi.
„My?" zopakoval předseda Mao.
„Mimochodem," pokračoval, „soudruhu, co se ti stalo s očima? A proč tady smrdí ten kouzelný benzín?"
Než stačil poněkud zmatený Severus cokoliv odpovědět, vložila se do toho Cho:
„Čest práci, předsedo! Potřebujeme, abys nám pomohl najít jednu Japonku, která dnes beze stopy zmizela."
Předseda Mao se zatvářil nechápavě.
„Cože? Nějaká Japonka zmizela a vy ji chcete ještě hledat?!"
„To není jen tak nějaká Japonka," rozhořčeně se ozval Severus, „je to Japonka, kterou miluji a ona miluje mě! Chceme se vzít a vykouzlit si kouzelnou domácí pec na ocel!"
„Tak to je ovšem jiná," odpověděl předseda Mao, „výroba oceli, ta Čínu zocelí!" zadeklamoval s takovým nadšením, že Severus ani Cho neměli to srdce mu připomenout, že jsou v Anglii.
Severus se znovu ujal slova:
„Víš, předsedo, prohledali jsme celé okolí a vyzkoušeli jsme i vyhledávací kouzla, ale vše bylo marné. Co nám poradíš?"
„A kvůli tohohle jsem musel přerušit ten svlékací poker s Marxem a Engelsem?!" rozčílil se předseda Mao a pak suše ucedil:
„Jděte za Potterem a půjčete si od něho Pobertův plánek."
A byl pryč.

...

Draco Malfoy pomalu došel k holému kaštanu. Trochu se pousmál. Ano, byl to ten samý strom, pod kterým se tehdy s Lunou potkali. Dnes zde slavili devatenáctidenní výročí svého vztahu.
Bylo pozdní odpoledne a panovala už téměř úplná tma. Draco se zlehka opřel o mrazem ztuhlý kmen a pozoroval první letošní sníh, který se třpytil ve slabých paprscích světla, které sem dolétlo až z hradu.
Jeho úsměv se rozšířil, když si vybavoval jejich společné okamžiky... najednou uslyšel někde za sebou kroky. Otočil se. Kolem něj zářila čerstvá sněhová pokrývka. To bylo vše. Zamrkal; měl pocit, že se na sněhu objevují tmavé skvrny.
Pak ho znenadání něco povalilo do sněhu. Chtěl začít křičet, ale Ohnivé péro ho předběhlo, když zasyčelo:
„Silencio..."
Dracova ústa se pak otvírala a zavírala naprázdno, zatímco mu Ohnivé péro vyhrnovalo hábit...
„Ne!!!" ozval se náhle výkřik a v příštím okamžiku se Ohnivé péro muselo bránit nemilosrdným úderům jírovcové větve. Nakonec se mu podařilo uniknout z Lunina dosahu a zmizelo ve tmě.
Na zemi po něm zůstal jen odrbaný výtisk kouzelnického pornočasopisu Čáry máry fuck.

...

8. prosince

Oběť: Draco Malfoy, 16 let
Lokace: Pod kaštanem
Čas: 16:13-16:19
Způsob: Žádný
Počet čísel: 0

Ne! Další nula na mém kontě! Proč já?! Proč mám takovou smůlu?! Mám pocit, jakoby mě někdo proklel... zrušil jsem svoje nesmyslné předsevzetí o celibátu a místo toho jsem se rozhodl spravit si chuť. Ze spolehlivého zdroje jsem se dozvěděl, že má D.M., se kterým si to už dlouho toužím zopakovat, mít o půl páté schůzku s L.L. pod tím starým kaštanem.
Řekl jsem si, že tam přijdu dřív, L.L. omráčím a s D.M. si to pořádně užiju, ale když jsem tam přišel, D.M. už tam byl, tak jsem si řekl že dáme rychlovku, než L.L. dorazí. Ale nějak mi to nevyšlo, ta husa se objevila taky dřív... taktak jsem vyvázl. A přišel jsem o svoje nejmilejší číslo Čáry Máry Fucku.