Ohnivé Péro

CHAPTER 8

A/N: Minulá kapitola sice vystihovala vše podstatné, co o plesu potřebujete vědět, ale jen tak pro zajímavost zde uvedeme i pár podrobností.

Letošní ples nebyl jako předchozí plesy. Byl jiný. To znamená, že nebyl stejný. A to zase znamená, že byl odlišný. To jako ... no... odlišoval se od těch předchozích a taky se od nich lišil. Prostě tak.
Ředitel Brumbál rozhodl, že tento ples bude Myslivecký ples. Kdysi to slyšel od nějakých mudlů a zalíbilo se mu to. Ale to řediteli Brumbálovi nestačilo. Chtěl, aby to bylo i vidět, že je ples myslivecký. Proto na něm museli být myslivci. Ovšem ne opravdoví, ale fiktivní – převlečení studenti.
Ale každý myslivec být nemohl. Bylo rozhodnuto, že ostatní studenti budou znázorňovat lovnou zvěř. Profesorský sbor zvažoval masky, ale nakonec opět ředitel Brumbál – kdo jiný – řekl:
„Jsme přece kouzelníci, a tak to uděláme po našem. Masky jsou moc mudlovské. My z nich ta zvířata uděláme."
Ve sborovně zavládlo ticho, což se obvykle stává, když šéf řekne nějakou naprostou blbost, ale vy mu to nemůžete říct, protože je, hm, šéf.
Nakonec se váhavě ozvala generál McGonagallová:
„Ale Albusi...jak spolu budou tančit?"
Ředitel Brumbál se na chvíli zamyslel.
„Máš pravdu, na to jsem nepomyslel," řekl zklamaně. Pak se mu najednou rozzářily oči.
„A co aspoň hlavy?"

...

Studenti z toho kupodivu nebyli dvakrát nadšení. Přesněji řečeno, sepsali několik protestních petic a pak uspořádali velkou demonstraci, na které skandovali:
„Nejsme zvířata!"
Nakonec byl tedy převlek na ples dobrovolný, ale ředitel Brumbál naznačil, že ten kdo půjde v převleku, má mnohem větší šanci pokračovat ve studiu i další rok.
V převleku šla tedy většina. Ředitel Brumbál ale stanovil další podmínku – nikdo si nemohl dobrovolně vybrat zvíře, za které půjde, ale muselo se losovat (z Moudrého klobouku, který z této znevažující činnosti nebyl zrovna nadšen).
Všichni totiž chtěli jít buď za myslivce nebo když už za zvířata, tak za vznešené jeleny a štíhlé laně. Ale ředitel to viděl jinak:
„V lese přece žijí i jiná zvířata, a ani ta si nezaslouží být opomíjena: koroptve, zajíci, divoká prasata, sovy, veverky, křečci, medvědi, mravenci, tučňáci..."
Ředitel Brumbál zřejmě Prvouku za základní škole prospal.
Sám šel ovšem příkladem a jako první vešel do místnosti, kde generál McGonagallová proměňovala hlavy. Vytáhl si z klobouku papírek a bez podívání ho podal své zástupkyni.
Když pak zase vyšel ven, vyděsil několik prváků k smrti, protože jeho hlavu nahradila hlava divočáka, který hrozivě koulel očima a zuřivě chrochtal.

...

„Tučňák?! Co to doprdele je?!" rozčiloval se tučňák, dříve Hermiona.
„No, ředitel Brumbál zařadil mezi masky i lesní ptactvo, koroptve, sojky, bažanty, tučňáky..."¨vysvětlovala koroptev Ron.
„Byl jsi kurva vůbec někdy v lese?!" Hermiona by byla rudá vzteky, kdyby měla svůj obličej.
„To jo, ale..."
„Ztište se, Brumbál bude mít proslov," řekl jim šedý vlk, v civilu Harry Potter. Ne že by ho Brumbálův proslov tak zajímal, ale už ho prostě nebavilo poslouchat pořád dokola „Jaktože jsem tučňák?!"
„Takže, chci vám říci jen pár slov!" zazněl ředitelův kouzelně zesílený hlas.
„Kromě tance jsme pro vás připravili i jiné kratochvíle. Jsou mezi vámi myslivci i lovná zvěř a proto by bylo vhodné, aby se měli myslivci možnost chovat jako ve svém skutečném prostředí. Proto jim byly uděleny flinty, ze kterých budou moct střílet po ostatních – na vašich tvářích vidím zděšení a proto ještě dodávám, že se jedná o flinty falešné, které vystřelují barvu. Studenti z mudlovských rodin tuto zábavu možná znají pod názvem paintball. Vyvrcholením dnešního večera bude tombola, ve které budete moci vyhrát hodnotné ceny, například živé prase."
Studenti se po sobě podívali. Prase?
Zábava se rozjela naplno. Chvíli to sice trvalo, než si studenti zvykli na vypalovačky nového Bradavického hudebního tělesa Bradavěnka, která hrála výhradně dechovku (Pro zájemce složení skupiny: sólový zpěv: Rubeus Hagrid, trubka: Lee Jordan, harmonika: profesor Kratiknot, basa: profesorka Hoochová, činely: Seamus Finnigan, fagot: Susan Bonesová.), ale alkoholické nápoje nenápadně vpravené podplacenými domácími skřítky mezi nealkoholické koktejly zařídily uvolněnou atmosféru, ve které i ti nejzarytější odpůrci dechovky nadšeně tancovali na Vysoký jalovec a další pecky z repertoáru Bradavěnky.
Samojezdící stolky s občerstvením, které nemalou měrou přispěly k skvělé náladě v sále, byly také stylové – vypadaly jako miniaturní krmelce. Škoda jen, že to většina kouzelníků nedocenila, protože nikdy krmelec neviděli.
U jednoho stolku došlo málem k rvačce, když se setkali dva jeleni. Větší a namakanější z jelenů se na toho druhého obořil:
„Kdo sakra seš, že se opovažuješ po mě opičit?"
„T-to ti t-tak řeknu, D-deane!"
„Neve?"
„J-jo. A a-abys v-věděl tak já nejsem je-jelen ale je-jelen v říji."
„No dobře teda. Ale stejně bych ti měl dát na budku!" řekl Dean a hrozivě sklonil své rozvětvené paroží.
V tom okamžiku se však k Nevillově velkému štěstí ozvalo:„Zásah!" a překvapený Dean pozoroval rychle se zvětšující zelenou skvrnu na svém hábitu.
„Který hajzl!" zařval vztekle a pustil se za prchajícím myslivcem. Po chvíli to vzdal a vrátil se k Levanduli. Začali se vášnivě líbat, což ovšem vypadalo poněkud zvláštně, protože i Levandule si nechala proměnit hlavu. A tak se jelen líbal s holubičkou.
Mezi dívkami ovšem Levandule patřila k výjimkám. Většina z nich chtěla na plese zazářit, popřípadě zaujmout potencionálního partnera, a z nějakého důvodu se domnívaly, že se pro to zvířecí převleky nehodí.
Na plese se objevila i půvabná dívka, kterou nikdo neznal. Na sobě měla jasně žluté dlouhé šaty, které obepínaly její štíhlou postavu a dlouhé černé vlasy měla vyčesané ve slušivém drdolu na hlavě.
Brzy ji v kole protočili všichni jeleni, medvědi a vlci, a pokusili se o to i hraboši, křečci a mravenci.
„Kdo jsi?" ptali se jí všichni.
Ona se jen usmála a odpověděla „Kdybych ti to řekla, tak bys mě zabil." A společně se tomu zasmáli, i když to byla pravda.

„...a uvazali býýýýka u kolíííííííííííka za pytlííííííka uvazali býýýýka u kůůůlu!" vřeštěl Hagrid z plných plic a tanečníci se nadšeně svíjeli v rytmu polky. Někteří už se na přilehlých záchodech svíjeli v rytmu svých střev, která nesnesla dávku Myslivce smíchaného s Borovičkou, což byl speciální tématický recept ředitele Brumbála.
Dean zrovna vzal z krmelce jednu štamprli, když tu náhle mu ji cosi vyrazilo z ruky a jeho ruka po srážce s tímto předmětem zmodrala.
„Ale já už se na to fakt..." zuřil Dean a zahrozil modrou pěstí na myslivce Světlanu, která se však nezalekla a vypálila po něm ještě jednou. Tentokrát ho trefila mezi parohy.
„Gurá!" zaradovala se a dala se na útěk.
„...ólualááájnééé kobzole súúú fáááájnéééé..." vinulo se sálem, když Ron spatřil dívku, z které se mu okamžitě rozbušilo srdce. Měla soví hlavu.
Ron chvíli zvažoval, jestli by se na to Vendelína nedívala jako na nevěru, ale nakonec si řekl že ne a požádal sovu o tanec.
I ta několik okamžiků váhala; až dosud totiž tancovala s vlky a medvědy, ale řekla si, že koroptev by mohla být příjemná změna, která jí aspoň neposlintá šaty.
„Já jsem Parvati Patilová z Nebelvíru, a ty?" představila se sova Parvati.
Koroptev Ron se raději vzhledem ke své pověsti rozhodla zapírat svou totožnost.
„Já jsem Jerry Berry z Mrzimoru," zalhal pohotově.
Jeho tanečnice si ho podezíravě změřila.
„Vážně? Nikdy jsem o tobě neslyšela."
„Jsem výměnný student z Uruguaje," pokračoval ve lhaní. Parvati se s tím spokojila a společně se vydali na taneční parket.
Tam už zazněly první tóny dalšího megahitu:
„Á když jsem šéééél na půdu pro hráááběěěě, ležel tam dědoušek na bááááábě...."
Jerry Berry alias koroptev Ron zálibně hleděl na soví hlavu před sebou. Nebyla to Vendelína, ale přesto by teď magický stimulometr ukazoval maximální hodnoty... Ronovo štěstí však bylo zkaleno.
Hned vedle nich tancovali Harry s Hermionou a Harry Rona nezávazně oslovil:
„Tak jak to jde, kámo?"
Parvati vykulila oči (což u sovy není až zas takový rozdíl oproti normálu):
„Teda! Ty jsi tady nový a už se znáš s Harrym?"
(A/N: Harry Potter byl snadno k poznání, protože jeho slavná jizva se objevila i na vlčí hlavě)
„No...jednou jsem ho potkal u nás v Uruguaji," snažil se to zamluvit Ron, ale k jeho smůle to Harry slyšel.
„Cože? Jak to myslíš, Rone? A co je to Uruguay?"
Parvati od Rona odskočila metr dozadu a převrhla přitom pojízdný krmelec (A/N: A všichni bratři notoři s námi teď truchlí nad ztrátou všeho toho dobrého chlastu, který mohli lidi vypít, aby jim z něho bylo blbě!)
„Rone?!" vykřikla Parvati.
„Íííík tancovala jsem se zoofilem!!! To je tak nechutný!!" otřásla se Parvati odporem a utekla si k dalšímu krmelci spravit chuť.
„Být průkopníkem erotického uvědomění ve světě sexuálních předsudků není snadné, že?" mrkl na Rona MUDr. Lockhart, který kousek od místa Ronova znemožnění tancoval s dívkou v žlutých šatech.
„A nezapomeňte, zítra spolu máme další sezení. Možná se na vás přijedou podívat i někteří kolegové, váš případ je opravdu zaujal, " přátelsky se usmál a naprosto tak zničil zbytky Ronovy dobré nálady.
Za několik málo okamžiků se sálem znovu rozezněl hlas ředitele Brumbála:
„Přátelé! Jsem rád, že se vám můj nápad zalíbil a jako myslivci i lovná zvěř si užíváte svých úloh-" Zde byl ředitelův projev přerušen souhlasných ryčením myslivců a nesouhlasným pískotem lovné zvěře. Brumbál se to rozhodl ignorovat a pokračoval:
„Chtěl jsem říct, že hodina již pokročila a přišel čas pro vrchol dnešního programu – tombolu. Dámy a pánové, losování začíná..."
Všichni napjatě poslouchali, která čísla byla vylosována, protože los si koupili snad úplně všichni, dokonce i takový profesor Snape (který zatoužil mít vlastní láhev božského nápoje jménem Myslivec).
Nejdříve se rozdaly drobné ceny jako bedlové řízky a hrníčky s obrázkem hájenky a poté se přestoupilo k zajímavějším výhrám.
Neville si vyzvednul myslivecký úbor, Dean si vyslechl spoustu nejapných poznámek kvůli paroží na zeď a profesorku Trelawneyovou všichni srovnávali s její výhrou – vycpaným tchořem.
„A nyní vylosujeme výherce hlavní ceny – živého prasete!" vykřikl ředitel Brumbál a majitelé dosud nevylosovaných losů začali nervózně přemýšlet, co by si s prasetem počali.
„Chvilka napětí...a je to los číslo 67! Prosíme šťastného majitele, aby si vyzvedl cenu."
Sálem se ozval mohutný úlevný výdech a jeden přidušený výkřik. Všichni se ohlédli po profesorovi Snapeovi.
„Gratuluji," podala mu ruku generál McGonagallová a předala mu vodítko, na jehož konci byl pětimetrákový růžový čuník, který vztekle hrabal kopýtkem a zlověstně se mu ježily štětiny.
Čelo profesora Snapea se orosilo ledovým potem. Ale všem hrůzám ještě nebyl konec.
Světlana, která oslavovala výhru bedlových řízků, rozjařeně vystřelila do davu. Tentokrát však kupodivu nezasáhla Deana ani jiné lovné zvíře, ba ani jiného myslivce, ale neznámou dívku ve žlutých šatech; přesněji její drdol.
Ten se kromě toho, že se zbarvil na fialovo, celý rozpadl a dlouhé černé vlasy spadly dívce do obličeje. V tu chvíli přestala být neznámou.
„Sadako!" ozvalo se sálem.
„Podloudně se mezi nás vloudila v převleku za někoho normálního!" obvinil ji neznámý havraspárský páťák s hraboší hlavou.
„Smrt Sadako!" skandovaly davy a v příštím okamžiku se k nebohé Sadako hnaly desítky lidí ozbrojené vidlemi a pochodněmi.
„Ne!" vykřikl Severus Snape. Nikdo ho nebral na vědomí a Sadako se ocitala v čím dál těsnějším obklíčení.
To už však byl u ní. Prase, na které se tlačil zfanatizovaný dav, začalo divočet a profesor Snape měl co dělat, aby ho udržel na vodítku. Už ale nesnažil zabránit tomu, že pokousalo a pokopalo několik studentů kolem sebe.
Výsledkem bylo, že kolem Sadako a Severuse se utvořil prázdný prostor, do kterého už se nikdo neodvážil, protože v něm bylo prase.
„Mám prase a nebojím se ho použít!" vykřikl profesor Snape. Tohle byla výhružka, kterou bylo třeba brát vážně. Všichni ustoupili o krok dozadu.
Profesor Snape se opatrně posadil na rozdivočelé prase a Sadako stáhl před sebe. Přitom na chvíli polevil ve své ostražitosti, čehož bylo využito proti nim a prázdný kruh se citelně zmenšil.
Profesor Snape bloudil očima po davu. Viděl jen samé nenávistné pohledy, samé zlo. Smrtijedi jsou vlastně docela milí lidi, a Voldemort- v tu chvíli konečně značil tvář, ve které se zároveň zračila úzkost a sympatie.
Sebral všechny své síly a zakřičel:
„Soudružko, pomoc!"
Soudružka myslivec Cho pečlivě zamířila svou flintou a s výkřikem: „Ať žije předseda Mao tisíc let!" zasáhla prase přímo do zadnice.
Prase se leklo, postavilo se na zadní nohy, zatřepalo předními kopýtky jako bujný oř a vyřítilo se ven z Velké síně. Povalilo při tom několik studentů, kteří museli být přeneseni na Ošetřovnu. Severus a Sadako měli co dělat, ale nakonec se udrželi na hřbetě svého, hm, prasete.
Po tomto incidentu byla atmosféra ve Velké síni dost napjatá. Myslivci i zvěř zachmuřeně třímali vidle a pochodně a rozhlíželi se po někom dalším, koho by mohli lynčovat. V tu chvíli se ředitel Brumbál rozhodl sáhnout k nejzazšímu záchrannému prostředku a dal domácím skřítkům znamení.
Vzápětí se v sále objevilo velké množství předmětů, které vyvolaly všeobecné nadšení a příhoda se Sadako byla rázem zapomenuta. Ředitel nechal přivézt bečky s pivem.
Bradavěnka jako na povel spustila svou vlastní píseň:
„Brááádááávicééé tóóó je ráááj, tam vám i tóóó píííívo dáááj...."
A potom vás ošukaj, pomyslelo si Ohnivé péro a lehce vrávoravým krokem vyšlo ven ze sálu. Byl čas pro nějakou akci.

...

„Hovada jedny vožralý," odplivl si znechuceně školník Filch, když nakládal do kontejneru toho večera už aspoň desátou dávku prázdných lahví, následovanou dvěma kýbly se zvratky.
Pak sprostě zanadával, když se mu z hlavy svezla rádiovka a spadla mezi láhve a zvratky. Musel se naklonit až dovnitř kontejneru, aby na ni dosáhl...
V tom ho něco zezadu přimáčklo ještě hloub do kontejneru a on s hrůzou cítil, jak mu to vyhrnuje hábit...
„Ty máš ale hubený nohy, kotě...a nějaký chlupatý, měla by sis je občas oholit..."
To byl začátek nejhoršího zážitku v životě Arguse Filche.

...


6. prosince.

Oběť: Neznámá sexy bloncka
Lokace: Kontyšák za školou
Čas: Vím já někdy v noci
Způsob: Zezadu
Počet čísel: Tak 4...nebo 5? Anebo...

Odešel jsem z plesu ven a hledal jsem tam, koho bych moh ojet. Když jsem došel ke kontyšáku, uviděl jsem, jak měsíční světlo dopadá na dlouhý vlasy nějaký neznámý bloncky, co se z neznámýho důvodu nakláněla nad kontyšákem. Neodolal jsem, skočil jsem k ní, vyhrnul jí hábit a pěkně jsme si to užili, a to několikrát.
Nechápu ale, proč při tom vykřikovala něco o školním trestu. Nakonec mě tím tak naštvala, že jsem ji strčil celou dovnitř a zavřel víko. No, snad ji ráno najdou, až přijedou popeláři vyvézt kontyšák. Jdu spát, jsem nalitý jak dělo.