Z pohledu Taehyunga: Stál jsem u dveří a zazvonil. Nemusel jsem ani dlouho čekat a ve dveřích se objevil J-Hope. Měl jsem úsměv na tváři, když mi otevřel. Prošel jsem kolem něho a věděl jsem, že ze mě nemůže spustit pohled. Zul jsem si boty a zamířil jsem k němu do kuchyně. Zastavil jsem se u stolu, kde ležely sešity a učebnice. ,,S tímhle vším potřebuješ pomoct?" Zeptal jsem se s náznakem překvapení v hlase. ,,No jenom s půlkou, nestihl jsem to roztřídit." usmál se na mě a prošel kolem mě ke stolu, aby z něho sklidil to, co nepotřeboval. Jeho typická vůně mě málem odrovnala, a ještě k tomu v tom tílku. Musel jsem si kousnout do jazyku, abych nemyslel na takové věci. ,,Tak jdeme se učit?" S položenou otázkou jsem si sedl ke stolu naproti němu, abych na něj mohl vidět.
Z pohledu J-Hopa: Celou dobu jsem ho sledoval, i když si sundával boty a i pak, když jsme zamířili do kuchyně. V tom oblečení byl tak roztomilý. Pohrával jsem si s tou myšlenkou v hlavě, než se mě zeptal na tu hordu učení, co jsem nechal na stole. Odpověděl jsem mu, že to co s čím budu potřebovat pomoct je jen půlka toho, co na něm leží. Prošel jsem kolem něj a všiml jsem si, že se na mě dívá s větším zaujetím než obvykle. Měl jsem v rukou učebnice, které jsem nepotřeboval. Jeho otázku jsem moc nevnímal, dokud si nesedl naproti mě a já cítil, že mé tváře začínají nachovět. ,,Jo můžeme začít jenom to položím na linku.“ Obdařil jsem ho menším úsměvem a vykročil k lince položit tam nezbytné sešity a učebnice. Poté jsem se vrátil k Taehyungovi, akorát si sundával mikinu a já se musel otočit, aby neviděl můj obličej. Jakmile jsem měl pocit, že mé tváře už nejsou tak barevné sedl jsem si naproti němu a otevřel sešit. ,,Tak, můžeme začít.“ A s úsměvem jsem na něj mrkl.
Z pohledu Taehyunga: Když jsem uviděl, jak se na mě usmál a k tomu ještě mrkl, myslel jsem, že omdlím, ale udržel jsem se. ,,Dobře jdeme na to.“ Otevřel jsme sešit a začali jsme se učit. Během toho jsme se několikrát dotkli konečky prstů a pokaždé jeden z nás jemně ucukl. Ale ve mně to zanechávalo zvláštní pocit někde hluboko v srdci. ,,Tak co, už to konečně chápeš?“ Zeptal jsem se smíchem, protože jsem viděl jeho nechápající obličej. ,,No něco jo a něco ne.“ Odpověděl z náznakem sarkasmu. ,,Ale vždyť je to jednoduchý koukej,“ stoupl jsem si ze židle a přešel k J-Hopovi. Stál jsem za ním a opřel jsem se trochu o jeho záda a ukázal mu, jak se to má udělat. I přes své triko jsem ucítil menší zachvění jeho těla.
ČTEŠ
Tajné pouto
Fiksi PenggemarPříběh vypráví o sedmi člené chlapecké skupině. Všichni chodí na stejnou školu a jsou to nejlepší přátelé už od dětství. Řeší různé věci jejich věku a všichni jsou jako bratři, až na dva z nich J-Hopa a Teahyunga. Nechovají se jako kamarád...
