like a brother / hughes brothers

seven

Hned jakmile jsem dorazila domů, tak jsem volala Quinnovi.

"Copak, Kath?" usmál se, když se objevil na mé obrazovce.

"Co je s Jackem?" zeptala jsem se.

"Jak to myslíš?" nechápal.

"Já nevím, je divnej, a sám moc dobře víš, jak se neumí přetvařovat," objasnila jsem.

"No, teď jsem s ním ještě nemluvil, ale co mu je by ti měl říct on," odpověděl Quinn.

"Ale notak, Quinnie, řekni mi, co ho žere, prosím," špitla jsem.

"Nemůžu, já na bráchu, brácha na mě, jako vždy," usmál se.

"Tak ti děkuju," řekla jsem.

"Jen, pokud ti můžu trošku poradit, tak otevř oči," zamumlal.

"Fakt dík, rady nad zlato, fakt," naznala jsem a zavěsila jsem.

Za těch osmnáct let, co se známe se takto divně ještě nechoval, teda jen když měl dva roky zpátky holku a tolik jsme se nevídali.

V tu dobu jsme se trochu odcizili.

Ta holka nesnesla, že jsme s Jackem kamarádi a šíleně žárlila, tak jsem chodila na návštěvy jen když byl Jack s ní nebo když se o tom nedozvěděla.

Po chvilce jsem vytáhla z podpostele naše album.

Dostala jsem je od Jacka loni k sedmnáctinám.

Bylo pěkný koukat na to, jak společně dospíváme.

Z Jacka se stal pěknej kluk a skvělej hokejista.

"Co děláš, Kath?" zeptala se máma, když přišla ke mně do pokoje.

"Ale nic, jen vzpomínám," odpověděla jsem a ukázala jsem jí album.

"Ten Jack vyrostl do krásy, co?" zasmála se po chvíli.

"To teda, mami," usmála jsem se.

"Je to moc hodnej kluk, měla bys být ráda, že ho máš u sebe," řekla.

"Já ráda jsem, je jako můj brácha," naznala jsem.

"Tak potom dojdi na oběd," usmála se a odešla z pokoje.

Následovala jsem ji a hned po jídle jsem se zase zavřela v pokoji.

Ještě chvíli jsem se toulala fotkama a vzpomínala na to, co se vše stalo.

"Můžu?" ťukal na dveře Jack.

"Určitě," usmála jsem se a album jsem zavřela.

"Je neuvěřitelné, kolik jsme toho spolu prožili, co?" zasmál se, když si sedl vedle mě a chytil rámeček, kde byla naše fotka z plesu tak rok zpět.

"To teda, Jackie," špitla jsem.

"Někdy bych si přál, abysme byli zas ty bezstarostné děti," řekl.

"Fakt, jo? Vždycky jsem si myslela, že chceš být nezávislý dospělák," odpověděla jsem.

"Bejvávalo, Kath," zasmál se.

"Kdy se to změnilo?" zeptala jsem se.

"Už je to déle, asi, já nevím," pokrčil rameny.

Dál jsme vedli konverzaci o ničem a prohlíželi jsme si fotky.

Hrozně jsme se změnili.

Oba.

Moc.