Zakázaná láska

V nemocnici

Pohled Franze:

Ležel jsem na nemocničním lůžku stejnĕ jako spousta dalších vojáků, kteří byli zranĕni po bitvĕ. Celé mé tĕlo se otřásalo vzlyky. V té chvíli mi bylo zcela jedno, že moje hlasité projevování emocí může nĕkteré zranĕné obtĕžovat. Potřeboval jsem ze sebe vybít všechen ten smutek, vztek a frustraci. Otec mĕ vždy učil, že správný chlap nikdy nebrečí a nevzlyká a že by svůj smutek nikdy nemĕl dávat veřejnosti najevo, protože je to zbabĕlé. V té chvíli mi však bylo úpnĕ ukradené, že mi nĕco takového otec kdysi kladl na srdce. Spíše mi mĕl říct, jak moc je válka krutá, než vykládat o mužské hrdosti, pomyslel jsem si a svým pohledem jsem nepřítomnĕ propaloval podlahu, jako bych snad ani nevnímal všechny ty lékaře a zdravotní sestřičky, kteří pobíhali kolem a snažili se zachránit co nejvíce lidských životů.

Před nĕkolika hodinami jsem vidĕl smrt svého nejlepšího kamaráda, s kterým jsme se znali již od dĕtství. Hráli jsme si spolu na hřišti, chodili jsme spolu do školy a navštĕvovali Jungvolk a pozdĕji Hitlerjugend. Četli jsme si pohádky s krásnými obrázky, Verneovky a pozdĕji Shakespeara. Často jsme spolu hráli Wagnerovy skladby, já ovládal hru na housle a Johann umĕl hrát na piano. Chodili jsme do přírody a malovali obrázky. Oba dva jsme byly romantické duše. Občas jsme si dokonce připadali jako dvojčata. Vyrostli jsme spolu, mĕli jsme společné koníčky a stejné názory. Pozdĕji jsme nastoupili do armády a po osmnácti letech našeho společného života mĕ Johann opustil. V té chvíli bych dal všechno za to, abych mohl odejít s ním. Nevĕdĕl jsem, co mĕ po smrti čeká. Na Boha a na nebe jsem pomalu přestával vĕřit. Kdyby Bůh existoval, nedĕla by se na svĕtĕ taková zvĕrstva. Chtĕl jsem odejít za Johannem, ať už mĕ po smrti čekalo cokoli. Jediné, co mĕ drželo při životĕ, byla Maria. Dívka, do které jsem se zamiloval krátce předtím, než jsem odešel bojovat na frontu za svou vlast. Slíbili jsme si vĕrnost. Říkala, že na mĕ počká a po válce budeme žít spolu. Vĕřil jsem jí.

Po chvíli jsem se probral ze svých myšlenek a uvĕdomil si, že stále ležím na nemocniční posteli. Šílenĕ mĕ bolela moje levá noha, z čehož jsem usoudil, že ji mám nejspíše zranĕnou. Spánek mĕ však přemohl dříve, než jsem se na své zranĕní stihl zeptat nĕkterého z lékařů.

Když jsem se znovu probudil, protřel jsem si oči a zjistil jsem, že se nade mnou sklání moje matka a otec. Moc rád jsem je vidĕl. ,,Dobrý den, maminko, dobrý den, tatínku", pozdravil jsem je. Matka se mi vrhla kolem krku. ,,Synu můj, jsem tak ráda, že žiješ," šeptala mi do ucha. ,,Tatínek na tebe byl moc hrdý, když ses vydal bojovat za naší vlast, za Třetí říši a za slávu árijské rasy. I já jsem na tebe byla pyšná, ale moc jsem se o tebe bál. Jsem ráda, že tĕ vidím, ani nevíš, jak moc," pravila maminka a po tváři jí stékaly slzy. ,,Však já jsem taky rád, že Vás vidím, maminko." Promluvil jsem a prohlížel jsem si jí. Vypadala stejnĕ, jako v dobĕ, kdy jsem jí opustil. Stále mladá, jen na čele jí přibylo nĕkolik ustaraných vrásek. Snad to byla památka na starosti, které si musela prožít, když jsem odešel na frontu a ona se o mĕ bála. Poprvé za celý můj pobyt v této nemocnici mĕ napadlo podívat se na svojí dolní končetinu, která bezpochyby nebyla v pořádku. ,,Budu moct ještĕ nĕkdy chodit?" zeptal jsem se rodičů aniž bych své oči odtrhl od zranĕné nohy. ,,Nejspíš," promluvil otec nejistĕ. ,,Ale na frontu se už nevrátíš." ,,Co prosím?" překvapenĕ jsem na otce pohlédl a nesouhlasnĕ zavrtĕl hlavou. ,,Jakýkoli jiný kluk tady," rozmáchl jsem rukou kolem sebe, ,,by musel v boji pokračovat. Otče, já nechci žádné úlevy jen kvůli Vašemu vysokému postavení," zvýšil jsem hlas. ,,Nekřič tak," napomenul mĕ otec přísnĕ, ale já jsem ho vůbec neposlouchal. ,,Nemůžu se přeci dívat na to, jak ostatní chlapci mého vĕku umírají za naší vlast, zatímco já se budu válet doma," dodal jsem rozzlobenĕ. ,,Ne," promluvil otec rozhodnĕ, ,,na frontu tĕ nepustíme, na tom jsme se s maminkou už dohodli," dodal. ,,Vždyť je z tebe mrzák. Padl bys jako první při nejbližší bitvĕ." ,,To neříkej," vzlykla matka. ,,Vždyť je to pravda," rozkřičel se otec a bouchnul pĕstí do stolu, což mĕ donutilo polekanĕ nadskočit. ,,Ani nevíme, jestli ještĕ bude nĕkdy chodit."

,,A co se mnou tedy bude?" zeptal jsem se nejistĕ. ,,Pokud budeš jednoho dne schopen postavit se na nohy, přijedeš za námi do Polska do Osvĕtimi. Budeš dohlížet na židovský svinĕ v koncentračním táboře," odpovĕdĕl mi otec. ,,Budeš tam mít slušný plat, vlastní byt a klid," dodal ještĕ. Můj otec byl jedním z tĕch, kteří tento tábor řídili. ,,A navíc budeme bydlet kousek od sebe a budeš nás moct kdykoli navštívit," dodala maminka. ,,To zní jako dobrá práce, jsem rád, že budu moct být alespoň tímto způsobem prospĕšný říši," bylo poslední, co jsem řekl. Pak se mi začaly klížit oči a spánek mĕ znovu přemohl.