Zakázaná láska

Samota

Pohled Franze:

Opĕt jsem se vracel do hostince zklamaný. Nacházeli jsme se s Ernstem v Hamburku pod falešnou identitou, kterou mi on pomohl vytvořit. Ani jsem netušil, že je v tom tak dobrý a radĕji jsem se neptal, kde se to naučil. Každý den od rána do večera jsem vysedával na místním úřadĕ, kde byly vyvĕšeni seznamy přeživších Židů. Každý den se tam shromažďovali lidé, jež mluvili rozličnými jazyky a já jsem každý den doufal, že tam potkám Hanu. Bylo to hloupé, já vím, nepřestával jsem však vĕřit, že jí jednou znovu uvidím. Vyčítal jsem si, že jsem se Hany nikdy nezeptal na její příjmení. Na seznamu viselo nĕkolik Han, ale já jsem netušil, jestli je mezi nimi i ta moje. S Ernstem jsme se dohodli, že zůstaneme nĕjaký čas zde v Hamburku. Bylo to jedno z velkých mĕst poblíž koncentračního táboru Bergen-Belsen a já jsem vĕřil, že jednoho krásného dne se zde objeví i Hana. Přijde se podívat, zda nĕkdo z její rodiny žije a já jí obejmu kolem pasu a slíbím jí, že už se nikdy nerozdĕlíme a že zůstaneme navĕky spolu.

Když jsem dorazil až k hostinci, otevřel jsem dveře a chtĕl jsem s sebou rozzlobenĕ praštit na postel a až do dalšího rána se nezvednout. To, co jsem však uvidĕl, mĕ rozhodilo natolik, že jsem na spánek už nemĕl ani pomyšlení. ,,Ernste?" zeptal jsem se opatrnĕ a pozoroval toho muže. Už dávno jsem se domníval, že ho perfektnĕ znám. Sedĕl na posteli a po obličeji mu stékaly slané slzy. Již dávno jsem si o nĕm myslel, že je to krutý, nemilosrdný vrah, kterému je slitování cizí. Nikdy jsem jej nevidĕl projevovat emoce. Když jsem ho však teď pozoroval, zlomeného a zoufalého, nemohl jsem se ubránit nepřijemnému pocitu, že jsem se možná spletl. Co když jsem mu přeci jenom křivdil? ,,Ernste, co se stalo?" Zeptal jsem se ho starostlivĕ a on mi místo odpovĕdi podal dopis zabalený do bílé obálky, která byla však již rozlepená. ,,Přečti si to," vybídl mĕ, když jsem po nĕm vrhl nechápavý pohled. Dopis jsem si od nĕj váhavĕ převzal a rozevřel jsem ho.

V Berlínĕ, 5.2. 1945

Milý Ernste,

moc mĕ mrzí, že se takovou vĕc musíš dozvĕdĕt zrovna ode mĕ, ale myslím si, že je mojí povinností Ti to napsat. Předevčírem se odehrál nálet na Berlín. Včera jsem chtĕla jít navštívit Tvojí dceru a manželku, ale nikde jsem je nenašla. Váš dům je zbořen, zbyly z nĕj jen trosky. Nerada bych Tĕ vylekala, ale obávám se nejhoršího.

Tvá sestra Margot

,,Ten dopis už je starý více než dva mĕsíce," vysoukal ze sebe Ernst, ,,přišel mi do Osvĕtimi, ale já jsem mĕl spoustu práce a zapomnĕl jsem si ho přečíst," dodal potichu. ,,Otevřel jsem ho až dnes." ,,Ty máš manželku a dceru?" zeptal jsem se Ernsta překvapenĕ. ,,Mĕl jsem," vysoukal ze sebe a znovu se rozbrečel. ,,Třeba to bylo jen nedorozumĕní a oni žijí," pokusil jsem se ho utĕšit. ,,Určitĕ ti poslala ještĕ jeden dopis, že jsou v pořádku, ale ten ti již nedorazil, protože jsme museli z Osvĕtimi utéct," chlácholil jsem ho. Mĕl jsem sto chutí mu říct, že přesnĕ takovou bolest, jako teď on, prožívali rodiny a blízcí všech tĕch lidí, které jen tak bezmyšlenkovitĕ zabil. Když jsem ho však vidĕl takto zlomeného, nedokázal jsem mu svými slovy ještĕ více ublížit. Vzpomnĕl jsem si však na všechny ty židovksé holky, které v Osvĕtimi střídal jako ponožky, a zvedl se mi žaludek. Myslel jsem si, že je alespoň svobodný. Nedokázal jsem se vyznat ve svých pocitech. Na jednu stranu se mi Ernst hnusil, zároveň jsem mu však byl vdĕčný za to všechno, co pro mĕ udĕlal a v neposlední řadĕ mi ho bylo i líto. Nedovedl jsem si představit, jak by mi bylo, kdyby se nĕco stalo Ádovi a nebo Friedĕ, mým sourozencům. Vlastnĕ jsem ani nedokázal říct, zda je Ernst dobrý nebo špatný človĕk. Hodnĕ lidí by o nĕm nejspíše řeklo, že je to krutá zrůda. Já jsem mĕl ale tu čest poznat ho osobnĕ. Již tolikrát mĕ mohl udat, ale nikdy to neudĕlal. Když jsem ho teď vidĕl, jak sedí zhroucený na posteli a prohlíží si fotografie své dcery v dívčích šatičkách společnĕ s dĕtskými obrázky, které mu jeho dcera namalovala, uvĕdomil jsem si, že nemám právo ho soudit. Když jsem se na to podíval z druhé strany, napadlo mĕ, že i já jsem zabil, a přesto mĕ Hana nepovažovala za zrůdu.

Ernst se po chvíli prudce zvedl a začal do kufru házet všechny své vĕci. ,,Kam jdeš?" zeptal jsem se ho. ,,Jedu do Berlína," odpovĕdĕl mi a pokračoval v balení. ,,Musím najít svojí malou Ritu." ,,A co tvoje manželka?" zeptal jsem se opatrnĕ. ,,Ta je mi úplnĕ ukradená," pokrčil Ernst rameny, ,,z našeho manželství vyprchala láska už dávno," dodal. ,,Doufám ale, že žije, už jen kvůli Ritĕ," pokračoval. ,,Nerozvedli jsme se jen kvůli tomu, že oba dva vĕříme, že dítĕ by mĕlo mít mámu i tátu. Jedeš taky?" zeptal se mĕ, ale já jsem ráznĕ zavrtĕl hlavou. ,,Proč?" ptal se mĕ Ernst zmatenĕ. ,,Říkal jsi přece, že tvoje matka, otec i sourozenci se pár dní před osvobozením Osvĕtimi vrátili zpátky do Berlína a že bys je chtĕl znovu vidĕt. Navíc jsi vždycky prohlašoval, že Berlín je tvůj opravdový domov." ,,Já nemůžu odjet," odpovĕdĕl jsem mu. ,,Chápu. Takže tady budeš čekat na Hanu?" Zeptal se mĕ Ernst kousavĕ. ,,A jak dlouho ještĕ? Franzi, vždyť jsme tu už více než dva tejdny. Nebuď blbej a pojeď se mnou," pokračoval Ernst. ,,Vsadím se, že ta dĕvka si beztak už našla nĕkoho jiného." ,,Takhle o Hanĕ nemluv," rozčílil jsem se. ,,Promiň, já jen nechci, abys byl zklamaný," vysoukal ze sebe Ernst a naházel do svého kufru zbytek oblečení. ,,Stejnĕ nemůžu uvĕřit tomu, že nejedeš se mnou jen kvůli nĕjaký židovský holce," dodal a odešel z našeho pokoje. Vybĕhnul jsem za ním. ,,Já tady ještĕ nĕjaký čas zůstanu a potom za tebou přijedu do Berlína. Prosím, napiš mi, jestli jsi Ritu našel," volal jsem na nĕj. ,,Napíšu," slíbil mi Ernst. ,,Hodnĕ štĕstí," stihl jsem ještĕ zakřičet na vzdalující se siluetu. ,,Nápodobnĕ," odpovĕdĕl mi Ernst, a pak mi zmizel z očí.

Vrátil jsem se zpĕt na pokoj. Tak, a teď jsem zůstal už úplnĕ sám, myslel jsem si a zklamanĕ jsem sebou praštil na postel. Hanu už nikdy nenajdu a zůstanu osamocen jen se svými nočními můrami. Přesnĕ toho jsem se už dávno bál. Můj zlý sen se pomalu mĕnil v realitu.