Zakázaná láska

Polibek

Pohled Hany:

Ráno jsem se probudila velmi brzy. Koukala jsem do stropu a přemýšlela jsem. Dnes jsem mĕla začít učit pana Hermanna anglicky. Byla jsem z toho nervózní. Anglicky jsem umĕla, problém byl však v tom, že jsem ještĕ nikdy nikoho neučila. Snad nebudu nejhorší učitelka, myslela jsem si.

O chvíli pozdĕji jsem již ťukala na dveře Hermannova bytu. Jako vždy mi otevřel a pozval mĕ dále. ,,Jdu si udĕlat kávu, chceš taky?" zeptal se mĕ, zatímco já jsem na nĕj jen zaraženĕ koukala. ,,Pokud bych mohla, tak moc ráda," řekla jsem nakonec. Upřímnĕ, jeho chování mĕ opravdu zaskočilo. Obvykle jsem vařila kávu já a jen pro nĕj. Byla jsem přece židovka, zatímco on byl Nĕmec. O Hermannovi jsem si myslela, že není špatný človĕk. Přesto jsem si však nemohla nevšimnout, že ke mnĕ cítí určitou nadřazenost. On je čistokrevný Nĕmec, zatímco já jsem jen špinavá židovka. Nikdy mi to neřekl do očí, přesto jsem to z jeho chování vycítila. Byla jsem přesvĕdčená o tom, že Hitlera vnímá jako Boha a jeho ideologii jako náboženství. Bylo to pro nĕj cosi posvátného. Nemohla jsem mu to ale vyčítat, pakliže v tom byl vychovaný, neboť to, co je nám do hlavy vtloukáno v brzkém vĕku, vĕtšinou vnímáme jako naprostou samozřejmost. Obvykle nás ani nenapadne pozastavovat se nad tím, zda to tak je správnĕ či ne. Může nám to vadit sebevíce, ale stejnĕ s tím nic neudĕláme. Když jsme dĕti, vnímáme své rodiče jako naše vzory. Všechno, co řeknou, je pro nás svaté, a s radostí jejich názory opakujeme. Nejsme totiž ještĕ dost vyspĕlí na to, abychom si utvořili svoje vlastní. V dospĕlosti nás už ani nenapadne uvažovat nad tím, zda je to, co tvrdili rodiče, správné. To, co vidíme a slyšíme v dĕtství, vnímáme jako samozřejmost.

Pan Hermann si mojí zaraženosti nejspíše všiml. ,,Teď jsi vlastnĕ nĕco jako moje učitelka ne?" zeptal se rozpačitĕ. ,,Musím tĕ přeci pohostit," vysvĕtlil mi. ,,Pane, můžu se Vás ještĕ, než začneme, na nĕco zeptat?" podívala jsem se na Hermanna a on pokýval hlavou. ,,Proč vlastnĕ tolik toužíte po učení cizích jazyků?" ,,Proč se ptáš?" odpovĕdĕl mi chladnĕ na mou otázku otázkou. ,,Byla jsem jen zvĕdavá," přiznala jsem. ,,A také jsem chtĕla vĕdĕt, jak vás mám učit. Jestli chcete spíše bĕžnou angličtinu, či angličtinu, kterou použijete při obchodu," vysvĕtlovala jsem. ,,A taky, jak se chcete učit. Nĕkdo potřebuje jazyk umĕt rychle,v takovém případĕ se vynechává spousta gramatiky a zamĕřuje se spíše na slovíčka, neboť lidé vám budou rozumĕt, i když špatnĕ vyčasujete sloveso. Nĕkdo jiný má zase času spoustu, ten se chce učit vše správnĕ, protože mu nezáleží na tom, že se bude muset učit mnoho let, než jazyk konečnĕ plnĕ ovládne." ,,Já mám času dost, preferoval bych spíše tu delší a trnitĕjší cestu," odpovĕdĕl mi Hermann a usrkl ze své kávy. Pokývala jsem hlavou na znamení toho, že to beru na vĕdomí.

Tak kde začít? Přemýšlela jsem. ,,Myslím si, že bych Vás ze všeho nejdříve mĕla naučit osobní zájmena," navrhla jsem a začala jsem je jedno po druhém vypisovat na papír, který mi pan Hermann připravil. Napsala jsem za nĕ i výslovnost a nĕmecký překlad. Po osobních zájmenech následovalo sloveso to be. Po dvou hodinách se Hermann umĕl představit a dokázal i říct, že je mu dvacet jedna let. Byla jsem se svými pedagogickými schopnostmi celkem spokojena. Jen jsem se nedokázala pořádnĕ soustředit. Asi v polovinĕ výuky jsem si všimla, že má pan Hermann v rohu položeny housle. Od té doby moje mysl unikala k onomu hudebnímu nástroji. Milovala jsem housle. Jejich zvuk mi přinášel to nejvĕtší potĕšení. Bohužel jsem na nĕ již dva roky nehrála. Toužila jsem po opĕtovném uchopení houslí a jemném pohlazení struny smyčcem.

,,Výbornĕ," pochválila jsem Hermanna. ,,Už se umíte představit," dodala jsem. ,,Hano, kam jsi celou dobu koukala?" zeptal se a zvĕdavĕ se otočil. ,,Na housle?" ptal se nevĕřícnĕ. ,,Proč?" ,,Na tom nesejde," mávla jsem rukou a zavrtĕla hlavou. ,,Hano, ty se mĕ stále ještĕ bojíš?" zeptal se mĕ Hermann. ,,Nebojím," odporovala jsem mu. ,,Tak mi to povĕz," vybídl mĕ. ,,Však já ti hlavu neutrhnu," dodal se smíchem. ,,Kdysi jsem trošku hrála," svĕřila jsem se. ,,Jen se mi po houslích zastesklo." Hermann se zvedl a jeho kroky mířily do rohu, kde uchopil housle do ruky. ,,Kdysi jsem taky hrával. Já na housle a můj nejlepší přítel na piano. Pak jsme oba dva odjeli na frontu. On to nepřežil. Od té doby jsem na nĕ nevrznul ani jednou," svĕřil se mi. Netušila jsem, proč to říká zrovna mĕ, ale byla jsem si jistá, že nĕco takového rozhodnĕ nevypráví každému jen tak na potkání. Snad se potřeboval jen svĕřit a nevĕdĕl komu. ,,To je mi moc líto," vydechla jsem. ,,Nemůžeš za to," odpovĕdĕl mi. ,,Může za to válka," dodal potichu. To je možné, ale válku má na svĕdomí především jedna osoba, která se jmenuje Hitler, myslela jsem si. Nahlas jsem však nic neřekla.