Zakázaná láska

Šťastné konce existují

Pohled Franze:

Hana si mĕ ještĕ chvíli bezradnĕ prohlížela, pak se však její oči rozšířily překvapením. ,,Franzi," vydechla a já jsem se usmál od ucha k uchu. ,,Skoro jsem tĕ nepoznala." ,,Tak já tady na tebe dennodennĕ čekám, a když tĕ konečnĕ najdu, tak mĕ ani nepoznáš," hrál jsem si na uraženého, ale ve skutečnosti jsem byl neuvĕřitelnĕ šťastný. Roztáhl jsem náruč a Hana mi do ní skočila. Přál jsem si, aby tento okamžik nikdy neskončil. Už nikdy jsem nechtĕl Hanu z mé náruče pustit. Tak moc jsem se bál, že bych jí mohl zase ztratit. ,,Jsi skutečná nebo je tohle všechno jen hezký sen, který se mi zdá?" pohlédl jsem na Hanu, která pokrčila rameny. ,,Mohla bych se tĕ zeptat na to samé," odpovĕdĕla mi se smíchem. ,,Ale pokud je to skutečnĕ jen sen, tak tĕ můžu ujistit, že nic hezčího se mi ještĕ nikdy nezdálo," pošeptala mi do ucha.

,,Kde máš vlasy?" zajímalo jí, když jsme se od sebe odtáhli. ,,Pššt," položil jsem Hanĕ prst na ústa, ,,tady ne," dodal jsem potichu. Majetnicky jsem jí chytil za ruku a vedl jsem jí zpĕt do hostince, ve kterém jsem prozatím přebýval. Skoro celou cestu jsme mlčeli, užívali jsme si jen přítomnosti toho druhého. Mĕli jsme si toho tolik co říct, a přeci jsme nechtĕli takovou příjemnou chvíli rušit slovy.

,,Šťastné konce tedy přeci jenom existují," prohlásil jsem, když jsme vcházeli do mého pokoje, který jsem ještĕ včera sdílel s Ernstem. ,,Tohle ale není konec, to je teprve začátek," ozvala se Hana. Nejspíše chtĕla ještĕ nĕco dodat, ale já jsem jí nedal prostor. Toužil jsem po ní a potřeboval jsem jí. Když se moje rty opĕt dotkly tĕch jejích, připadal jsem si jako ten nejšťastnĕjší človĕk na svĕtĕ. ,,Miluji tĕ," zašeptal jsem, když jsme se od sebe odtáhli. Hana mĕ pohladila po tváři: ,,Takhle se mi líbíš," zašeptala. Tomu jsem se musel zasmát. ,,Bez vlasů vypadám ještĕ hůř než s nimi." ,,To není pravda. Moc ti to sluší." ,,Jediný človĕk, kterému to v téhle místnosti sluší, jsi ty," usmál jsem se na Hanu a ona vyprskla smíchy. ,,To sotva," okomentovala můj kompliment. ,,Před válkou jsem vypadala lépe," dodala a já jsem se usmál. ,,Před válkou jsi byla dĕcko, za tĕch šest let se z tebe však stala nádherná žena." ,,Že to říkáš zrovna ty, tak ti to tedy budu vĕřit," promluvila Hana po krátké odmlce. ,, Za tu dobu, co jsem tĕ nevidĕl, ses vůbec nezmĕnila," poznamenal jsem a Hana se usmála. ,,Nevidĕli jsem se jen tři mĕsíce," poukázala na onen fakt. ,,Stejnĕ mi to připadalo jako vĕčnost," ujistil jsem jí.

,,A co bude teď?" Zeptala se Hana po chvíli. ,,Já nevím," přiznal jsem. Byl bych se snad zachoval jako pravý gentleman, kdybych před ní tenkrát poklekl a požádal jí o ruku. Jenomže já jsem nevĕdĕl, zda Hana o nĕco takového stojí. Svatba znamenala závazek, netušil jsem, jestli by na ní Hana s radostí přistoupila a nebo jí naopak odmítla. Copak by se nĕjaká dívka chtĕla provdat za zločince? ptal jsem se sám sebe.

,,Půjdeme už spát?" navrhl jsem tedy Hanĕ a vyhnul jsem se tak dokončení mé odpovĕdi. ,,Já ale nejsem vůbec unavená," odpovĕdĕla mi. ,,Nevadí, tak si můžeme povídat." ,,Zrovna tak jsem to nemyslela," odpovĕdĕla mi a já jsem na ní nechápavĕ hledĕl. A jak jsi to tedy myslela?" zeptal jsem se nechapavĕ a přál jsem si, abych neznĕl jako úplný pitomec. ,,To je jedno, radĕji půjdeme spát," odpovĕdĕla mi s povzdechem a zhasla lampičku. Proč musí každá žena mluvit v hádankách? Myslel jsem si, když jsem v posteli objímal spokojenĕ oddechující Hanu a snažil jsem se usnout. Svĕt by byl mnohem jednodušší, kdyby svoje přání vyslovily narovinu a nepoužívaly ty jejich složité hlavolamy, myslel jsem si.

Ráno jsem se probudil brzy, již se svítáním, a proto jsem se rozhodl, že nechám Hanu spát a zajdu nakoupit. O půl hodiny pozdĕji jsem se vracel s čerstvým pečivem a košíkem plným ovoce zpĕt. Hana už byla vzhůru a s úsmĕvem na mĕ čekala. Její včerejší špatná nálada byla již dávno pryč.

,,Co budeme dnes dĕlat?" ptala se mĕ zvĕdavĕ, když ukusovala snídani, kterou jsem jí připravil. ,,No, víš," začal jsem ze sebe nejistĕ soukat, ,,myslel jsem, že bychom mohli jet do Berlína. Potřebuji se ujistit, že je moje rodina v pořádku. Já vím, že tvoje seznámení s mými rodiči nebylo zrovna příjemné, ale nemusíš se mnou chodit, pokud nechceš," navrhl jsem jí. ,,Potřebuji je jen vidĕt, pak můžeme jet, kam budeš chtít," navrhl jsem Hanĕ. ,,Dobře, souhlasím," odpovĕdĕla mi a mnĕ se ulevilo. ,,Ty chceš asi žít zde v Nĕmecku?" zeptala se mĕ Hana nejistĕ. Prudce jsem zavrtĕl hlavou. ,,Musím odsud pryč," svĕřil jsem se jí. ,,Jen tak se mi povede zapomenout na všechny ty hrozné vĕci, které jsem udĕlal. A k tomu všemu jsem stále ještĕ hledaný. Mohl by mĕ zde nĕkdo poznat. " ,,Byl jsi voják, vykonával jsi jen rozkazy," odporovala mi Hana, ,,kvůli tomu přeci nemusíš cítit výčitky svĕdomí. Ale já odsud chci taky co nejrychleji vypadnout," svĕřila se mi. ,,Líbila by se mi Francie a nebo Amerika," dodala. ,,Pojedeme, kam jen budeš chtít," odpovĕdĕl jsem. ,,Jen prosím nezapomínej na to, že už mĕ na veřejnosti nesmíš oslovovat Franzi." ,,Jak na tebe mám tedy volat?" zeptala se mĕ Hana s pozdvyženým obočím. ,,Teď se jmenuji André Hémery," odpovĕdĕl jsem a snažil jsem se neznít nervóznĕ, což se mi moc nedařilo.

Hana mĕ zdĕšenĕ pozorovala. ,,Já si musím sednout," prohlásila a zamířila zpĕt k posteli, kterou využila místo židle, jež nám v pokoji chybĕla. ,,Takže jsi hledaný," podotkla, jako by jí to všechno došlo až teď. ,,Proto ta zmĕna vzhledu," pokývala hlavou, jako by si to v ní snažila všechno srovnat. ,,Dobře, a teď mi vysvĕtli, proč máš francouzské jméno a příjmení?" zeptala se a provrtávala mĕ tím svým přísným pohledem. ,,Ernst tvrdil," následovala odmlka, bĕhem níž jsem si v hlavĕ srovnával, jak to Hanĕ říct co nejšetrnĕji, ,,že když si lidé budou myslet, že jsme Francouzi, ani je nenapadne, že bychom mohli být za války členy SS nebo NSDAP." ,,Vždyť neumíš framcouzsky," vyjekla Hana zoufale a chytila se za hlavu. Naznačil jsem jí, aby se ztišila pro případ, že by nás snad nĕkdo poslouchal za dveřmi. ,,Základy umím od tebe. Náhodou mi už tři lidi uvĕřili, že jsem opravdu z Francie a chválili mi mojí nĕmčinu. Snažil jsem se dĕlat gramatické chyby, abych nevypadal jako rodilý Nĕmec." ,,A co když jednou narazíš na opravdového Francouze?" zeptala se Hana starostlivĕ, ale já jsem jen pokrčil rameny. ,,O tom teď nebudeme přemýšlet, co myslíš?" zeptal jsem se té dívky, kterou jsem miloval, a pohladil jsem jí po tváři. Pokývala hlavou. ,,Stejnĕ se o tebe bojím," dodala ještĕ. ,,Nemĕj strach, dám si pozor," snažil jsem se Hanu uklidnit, zatímco jsem jí hladil po zádech. ,,Přece bych tĕ tady nenechal samotnou." dodal jsem ještĕ. ,,Už tĕ nikdy nesputím z očí, další tři mĕsíce bych bez tebe již nepřežil," ujistil jsem Hanu a pohladil jsem jí po vlasech. ,,Já bez tebe taky ne," vydechla a pevnĕ mĕ objala. Přál jsem si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Nikdy jsem nebyl vĕřící, kdybych však Toho nahoře, který na nás podle Hany neustale shlíží, mohl poprosit o jednu jedinou vĕc, přál bych si, aby mi bylo dopřáno zestárnout po Haninĕ boku. Nic jiného jsem ke spokojenému životu nepotřeboval.