Zakázaná láska

Smysl života

Pohled Franze:

Již po čtvrté jsem se zahledĕl na dnešní datum v kalendáři, přestože jsem jej dobře znal. Dnes nastal ten den, osmnáctého ledna devatenáct set čtyřicet pĕt. Dnes mĕla Hana s Karlem utéct. Byl jsem rád, moc jsem jí to totiž přál. Musím se ale přiznat, že taková ta sobecká část uvnitř mĕ protestovala, přála si mít Hanu jen pro sebe. Rozhodl jsem se jí však potlačit a představoval jsem si, jaký skvĕlý život bude mít Hana, až z tohohle hrozného místa uteče. Znovu a znovu jsem si prohlížel vĕci, které jsem jí připravil na cestu. Esesáckou uniformu, housle, které se jí jistĕ budou hodit, a batoh s jídlem, do kterého jsem jí schoval i hodinky, které patřily jejímu otci. Vĕdĕl jsem, že pro ní hodnĕ znamenají a bál jsem se, že už se mi nikdy jindy nenaskytne příležitost, abych jí je vrátil.

Co budu dĕlat teď? Probĕhlo mi hlavou. Seženu si jinou služku nebo si budu uklízet sám a na obĕdy budu chodit do jídelny? Byl jsem si jistý, že žadné dĕvče již nedokáže Hanu nahradit. Žádná nebude umĕt tak krásnĕ a srdečnĕ hrát na housle. Žadná si se mnou nebude povídat o vĕcech, které vĕtšina lidí nepochopí. Už mi nikdo nebude rozbíjet hrnečky a polévat účetnictví kávou, myslel jsem si. Nikdo mĕ již nebude ujišťovat, že nejsem špatný človĕk, nýbrž dobrák, který se narodil do špatné doby. Nezbývalo mi však nic jiného, než se s tím smířit. Vždy jsem byl realista, který stál obĕma nohama pevnĕ na zemi, a tíhnul spíše k pesimismu. To až Hana mĕ naučila dívat se na svĕt jinak. Díky ní uvnitř mého srdce hořel slabý plamínek, který mĕ utĕšoval, že všechno bude dobré, že se s Hanou brzy znovu setkám. Rozhodl jsem se, že tento tichý hlásek, který ve mnĕ probudila až sama Hana, budu poslouchat a budu mu vĕřit. Ujišťoval mĕ, že se s Hanou ještĕ setkám a já jsem byl přesvĕdčený, že právĕ on mi napomůže k tomu, abych to zde bez ní vydržel.

Pohlédl jsem na hodinky, které ukazovaly sedm hodin večer. Hanu jsem dnes ještĕ nevidĕl, byli jsme domluvení, že ke mnĕ dopoledne nedorazí, aby to náhodou u nĕkoho nevzbudilo podezření. Dávali jsme si pozor i na zcela absurdní vĕci, avšak já jsem tvrdil, že zvýšená opatrnost není nikdy na škodu. Znovu jsem pohlédl na hodinky, sedm hodin, deset minut. Hana tady mĕla být před deseti minutami, probĕhlo mi hlavou a trochu jsem znervóznĕl. Mĕl jsem ve zvyku chodit všude vždy včas nebo dokonce o nĕco dříve. O Hanĕ jsem vĕdĕl, že bývá občas nedochvilná, přesto jsem vĕřil, že si uvĕdomuje riziko celé akce a že její zpoždĕní nejspíše není její vina.

Ve čtvrt na osm jsem začal neklidnĕ přecházet po kuchyni tam a zase zpátky. Jedinĕ tak jsem se alespoň z části zamĕstnal. V hlavĕ se mi jako na filmovém plátnĕ promítalo nespočet tragédií, které se Hanĕ mohly stát.

V půl osmé jsem to již nevydržel, oblékl jsem si svůj kabát, na hlavu jsem si posadil teplou čepici a vydal jsem se Hanu hledat. Zamířil jsem k ubikaci, ve které Hana bydlela se zámĕrem zeptat se, kde je jí konec. Po cestĕ mé srdce vystrašenĕ tlouklo, bál jsem se, že se jí snad nĕco stalo.

Dorazil jsem až k ubikaci, u které stála jedna esesačka. ,,Zdravím," zamířil jsem k ní, ,,zmizela mi služka, tak jsem se chtĕl zeptat, jestli nevíte, kde je." ,,Číslo?" zeptala se žena a já jsem jí ho s povzdychem nadiktoval. ,,Budete si muset najít jinou služku," odpovĕdĕla mi chladnĕ, ,,patří mezi ty, které byly dnes poslány na smrt." Když jsem to uslyšel, začaly se mi podlamovat kolena a v hlavĕ mi hučelo tak hlasitĕ, že už jsem ničemu dalšímu, co mi žena řekla, nerozumĕl. ,,Kruci, to je bordel," rozkřičel jsem se na tu ženu, která pravdĕpodobnĕ za nic nemohla, byla jen pouhý pĕšáček uprostřed téhle vraždící mašinérie. To mĕ ale v této chvíli netrápilo. Potřeboval jsem si na nĕkom vybít vztek a bylo mi úplnĕ jedno, kdo to bude. ,,Jakto že já jsem zase nic nevĕdĕl? Zase budu mít bordel v papírech, protože se všechno dozvím až na poslední chvíli." ,,To je mi líto, pane," odpovĕdĕla mi žena, ačkoli z jejího tónu hlasu bylo poznat, že to říká jen ze slušnosti. Radĕji jsem se otočil a zamířil jsem zpĕt do svého bytu. Celou cestu jsem si připadal nesmírnĕ otupĕlý, jako bych si snad ani neuvĕdomoval, co se stalo. Až když jsem se posadil doma na postel, vše mi došlo. Hanu už nikdy neuvidím. Ležel jsem na posteli a propukl jsem v hysterický pláč. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na Hanu. Takto jsem ležel nĕkolik hodin, můj obličej smáčela jedna slaná slza za druhou a já jsem se nedokázal pohnout. Po nĕkolika hodinách jsem nedokázal už ani brečet. A tak jsem jen ležel a nepřítomnĕ jsem zíral do stropu.

Bez Hany nemá můj život smysl, uvĕdomil jsem si. A v tu chvíli mĕ to napadlo. Zahledĕl jsem se na zbraň, která se houpala u mého boku a zkontroloval jsem si, zda se v ní nacházejí náboje. Byly tam tři. Bez Hany nechci na tomhle svĕtĕ žít. Svíral jsem pistoli v ruce. Byl jsem si jist, že skončím v pekle. Napáchal jsem tolik zla. V této chvíli se mi však zdálo i peklo jako vysvobození. Kulka do hlavy mi přišla jako jediné rozumné řešení této situace. Přiložil jsem si zbraň k hlavĕ a chystal jsem se zmáčknout spoušť.

Po chvíli jsem zbraň vztekle odhodil zpĕt na noční stolek. Jsi takový slaboch, že se ani zabít nedokážeš, vynadal jsem si a svalil jsem se zpĕt na postel. Můj pohled upoutala láhev vodky, která stála u dveří. Zapomnĕl si jí tady Ernst, uvĕdomil jsem si. Již nĕkolik let jsem alkohol nemĕl v ústech. V sedmnácti jsem se totiž nĕkolikrát opil. Vždy mi bylo tak špatnĕ, že jsem se tenkrát rozhodl, že alkohol již nikdy nevezmu do úst. Teď jsem však potřeboval vysvobození, jež mi mohl nabídnout právĕ alkohol. V té chvíli mi bylo úplnĕ jedno, zda toho rozhodnutí budu zítra, kdy mou hlavou bude procházet ostrá bolest, litovat.

Asi čtyřmi loky jsem dokázal vypít celou láhev a malátnĕ jsem se svalil zpĕt na postel. Točila se mi hlava. Netrvalo to dlouho a já jsem usnul. Znovu jsem se probudil až v noci, kdy mĕ ze spánku vytrhlo neuvĕřitelné třeštĕní hlavy. Spatřil jsem, že se kolem mého nočního stolku motá nĕjaká postava. Chtĕl jsem jí čapnout za rukáv a zjistit, o koho se jedná. Myslel jsem si, že je to zlodĕj, avšak bylo mi tak špatnĕ, že jsem se nedokázal zvednout z postele. Když se ke mnĕ postava  oblečena do bílého roucha otočila obličejem, zalapal jsem po dechu. Náramnĕ mi připomínala mojí babičku z otcovy strany, jež pred šesti lety zemřela. Jako malý jsem jí miloval a ona mĕ taky. Často jsem k ní chodil po škole na čokoládu nebo na nĕjaké jiné sladkosti.
Franzi, tak ty už máš dokonce i halucinace, pomyslel jsem si a převrátil jsem se na druhý bok.

Druhý den jsem se vzbudil kolem jedenácté hodiny dopolední. Bylo mi naprosto mizernĕ, třeštila mi hlava a dĕlalo se mi špatnĕ od žaludku. Od sedmi ráno jsem mĕl mít službu, na kterou jsem nedorazil, a upřímnĕ rečeno mĕ to ani netrápilo. Vždy jsem byl perfekcionista, který chodí všude včas, teď jsem však nedokázal myslet na nic jiného než na Hanu. Můj život už nemá smysl, napadlo mĕ a znovu jsem se natáhl pro pistoli, která ležela na mém nočním stolku. Tentokrát jsem spoušť již stiskl. Byl jsem převĕdčený o tom, že je to jediná správná varianta.

Zabijte mĕ prosím až po dopsání této knížky🙏, protože tohle ještĕ zdaleka není konec!!!  Dĕkuji. Jak si myslíte, že bude příbĕh pokračovat?