Zakázaná láska

Anita

Pohled Hany:

Jako každé ráno jsem mířila k Hermmanovĕ bytu. Čas rychle utíkal, a tak jsem se v posledních dnech alespoň nemusela trápit zimou. Přicházelo totiž stále teplejší a teplejší počasí. Netušila jsem, jaké je dnes datum, ale odhadovala jsem, že může být asi tak polovina kvĕtna. Kráčela jsem po pozemcích toho hrozného tábora, které byly oploceny ploty s ostnatými dráty. Nedávala jsem pozor na cestu a zamyšlenĕ jsem klopila svůj pohled k zemi, když jsem do nĕkoho narazila a upadla jsem do bahna, které se rozprostíralo všude kolem v důsledku včerejšího deštĕ. Modlila jsem se, aby to tenokrát nebyl žádný Nĕmec a moje přání se mi naštĕstí splnilo.

,,Anito," vydechla jsem. Naposledy jsem jí vidĕla přibližnĕ před čtyřmi mĕsíci, kdy jsme do Osvĕtimi přijely. Přesto jsem jí nepoznávala ještĕ více, než v Terezínĕ před vlakem po třech letech našeho odloučení. Vlasy mĕla ostříhané a byla vyhublejší ještĕ více, než když jsme se vidĕly naposledy. Vypadala jako lidské tĕlo, kterému nĕkdo ukradl duši. Po naší srážce jsem se rychle vyhrabala zpátky na nohy. ,,Anito, vstávej," prosila jsem jí. Ona se však témĕř ani nepohnula. ,,Anito, nemůžeš tady takhle ležet," pokračovala jsem. Do očí mi vhrkly slzy: ,,Co kdyby tĕ tady vidĕli Nĕmci?" Anita se však znovu ani nepohnula. Musela jsem jí tedy vytáhnout na nohy sama. Sotva stála. ,,Hano, je mi hroznĕ špatnĕ," svĕřila se mi tichým hlasem. ,,Co ti je?" vyzvídala jsem vystrašenĕ. ,,Je mi zima, bolí mĕ hlava a břicho," postĕžovala si Anita. ,,Anito, musíš to vydržet, nesmíš mĕ tady nechat," vzlykla jsem. ,,Musím jít pracovat," vzdychla Anita a pomalu se ode mĕ vzdalovala, aniž by mi odpovĕdĕla na mojí prosbu.

Ještĕ dlouho jsem tam stála a pozorovala jsem jí. Poté jsem se pomalu vydala za Hermannem. Nepokoušela jsem se ani otřít si svoje slzy. Vĕdĕla jsem, že je to zbytečné, protože by se mi z očí stejnĕ vydraly další a další. Anita mĕ tady nemohla nechat. Byl to poslední človĕk z mé rodiny, o kterém jsem vĕdĕla, že žije. Jenomže ona sotva stála na nohou. Jak mohla vydržet pobyt zde ještĕ třeba půl roku, rok, dva roky, když už teď byla tak slabá, že se nedokázala ani zvednout?

Dorazila jsem k Hermannovi, který mi nĕco říkal, ale já jsem ho vůbec neposlouchala. ,,Můžu si zahrát na housle?" zeptala jsem se a on mi je opatrnĕ vložil do rukou. Nebyla jsem však schopná skladbu dohrát, neboť se mi z očí vydraly další neposedné slzy. ,,Co se stalo?" zeptal se mĕ, ale já jsem jen zavrtĕla hlavou. ,,Na tom nesejde," odpovĕdĕla jsem mu. ,,Hano, přestaň říkat, že na nĕčem nesejde, když to není pravda, a pojď se posadit," vyzval mĕ, a tak jsem ho poslechla. Co jiného mi zbývalo?

,,Tak co se stalo?" ptal se. ,,Pamatujete si, jak jsem Vám vyprávĕla o své rodinĕ?" zeptala jsem se a on přikývl. ,,Anita, moje starší sestra, je taky tady v Osvĕtimi," pokračovala jsem. ,,Je nemocná," dodala jsem a kvůli pláči jsem nebyla schopna říct ještĕ nĕco dalšího. ,,Víš, v jakém spí bloku?" zeptal se mĕ a já jsem přikývla. ,,Myslím, že ano, potkaly jsme se poblíž jedné budovy, předpokládám, že spí tam," vypravila jsem ze sebe mezi vzlyky.  ,,A nevíš co jí je?" zeptal se mĕ vlídnĕ. ,,Já nevím, myslím, že říkala, že jí bolí hlava a břicho," pokusila jsem si vzpomenout. Hermann pokýval hlavou a už se na nic neptal.
_________________________________________

 Druhý den jsem se vydala opĕt za Hermannem. Byla jsem unavená, v noci jsem nedokázala myslet na nikoho jiného než na Anitu. Moc jsem se nevyspala. Hned při příchodu mi Hermann vrazil do ruky nĕjaký papír a krabičku. ,,Co to je?" zeptala jsem se ho. ,,Radĕji se posaď a já ti všechno vysvĕtlím," vybídl mĕ.

,,Byl jsem včera večer za Anitou," začal vyprávĕt. ,,Za Anitou? Proč?" zeptala jsem se zmatenĕ. ,,Abych se na ní podíval. Má břišní tyfus," vysvĕtlil mi. ,,Je v nemocnici. Nebo se té budovĕ alespoň tak říká," pokračoval Hermann. ,,Do nemocnice to má hodnĕ daleko, ale alespoň tam nemusí pracovat. Dal jsem ti léky proti teplotĕ a bolesti hlavy a dokumet, že můžeš Anitu kdykoli navštívit. Ten lék jí dávej dvakrát dennĕ, ráno a večer. Nepodařilo se mi sehnat nĕco přímo proti tyfu, ale přinejmenším jí snížíš tu horečku. Nic více dĕlat nemůžeme."